Teplá

Od 9. století po porážce Lučanů patřil zdejší kraj pražským Přemyslovcům a politický význam Tepelska vzrostl koncem 10. století po založení pražského biskupství. Chebsko zůstalo součástí řezenské diecéze a v 11. století bylo připojeno k německé říši. Tím se posunuly zemské hranice českého státu a Teplé se dostalo důležitého strategického významu. Byla zde zemská brána s celnicí a vedla tudy významná zemská cesta z Würzburgu a Chebu. U Teplé se větvila na Prahu a Plzeň. Povinností zdejších obyvatel byla ochrana hranic, stavění opevnění a zadržení prvního náporu nepřítele. K ochraně zemské brány a cesty byla zbudována tvrz a kolem ní osada s tržištěm, tzv. "burgus Teplá", který se podle mínění historiků nacházel v dolní části dnešního náměstí.

V poslední třetině 12. století byl knížecím správcem zdejšího kraje, velitelem hraničářů a vlastníkem Teplé vojvoda Hroznata. Byl synem předního velmože na dvoře krále Vladislava I., Sezemy a narodil se kolem roku 1170. Byl jedním z nejmocnějších šlechticů v zemi a za služby poskytované panovníkovi dostával mnohé statky. Hroznata a členové jeho družiny, kterým za dobré služby dával v léno pozemky, kolonizovali krajinu. Přesto byla většina území hospodářsky nevyužita a osídlena velmi řídce. Snaha využít půdu v zalesněné a hornaté pohraniční oblasti byla zřejmě hlavní příčinou, proč Hroznata nedaleko své tvrze založil v roce 1193 klášter, do kterého povolal premonstrátské řeholníky z Prahy ze Strahova. Existenci Teplé a kláštera poprvé dokládá pět listin z roku 1197. Nejvýznamnější z nich je Hroznatova závěť, kterou sepsal Hroznata před svým odjezdem na křížovou výpravu. Právně zabezpečila klášter a je pokládána za jeho zakládací listinu. V závěti Hroznata odkázal klášteru Teplou s příslušnými vesnicemi a clo z trhu a zemské brány. V této listině se poprvé konkrétně hovoří o Teplé, která se stala na šest a půl století majetkem kláštera a její dějiny s ním velmi úzce souvisí.

Po celé 13. století si Teplá zachovala svůj strategický význam přední zemské brány s celnicí a tržištěm a měla důležitou úlohu v zemské obraně. V této době byla založena většina z dnešních 23 integrovaných obcí a Teplá, původně malá osada kolem Hroznatovy obranné tvrze, se rozrostla v trhovou ves. Doba rozkvětu byla přerušena ve druhé polovině 70. let a 80. letech 13. století, kdy došlo k odboji české šlechty proti králi Přemyslu Otakarovi II. a k válce s císařem Rudolfem Habsburským. Na tepelských výšinách očekával král Přemysl Otakar II. útok nepřátelských vojsk a po porážce českého vojska na Moravském poli v roce 1278 vojsko Rudolfa Habsburského loupilo a pálilo ve zdejším kraji, aby potrestalo Tepelské za věrnost poraženému králi. Sedláci prchali do hor, pole zůstala neobdělaná, nastala bída, hlad a mor. Tehdy zanikly některé české vesnice a do vylidněného kraje byli povoláváni němečtí kolonisté.

Nové období rozkvětu nastalo koncem 13. století a trvalo i ve století následujícím. Za vlády Jana Lucemburského bylo v roce 1322 Chebsko definitivně připojeno k českému státu a Teplá tím ztratila strategický význam zemské brány a celnice. Pro své přírodní bohatství a polohu na zemské cestě zůstala Teplá s klášterem i nadále významným kulturním, hospodářským a politickým centrem kraje. Vznikaly další vesnice, rozvíjel se obchod. Během 14. století se trhová ves rozrostla v poddanské město. Roku 1365 obnovil Karel IV. na prosbu tepelského kláštera Teplé výroční trh na sv. Jiljí se třemi dny následujícími. Všestranný rozkvět přerušil v letech 1380 - 1381 zhoubný mor, který vylidnil nejen Teplou, ale i v klášteře mu padla za oběť většina řeholníků. Mor vylidnil celé vesnice, do kterých byli znovu povoláváni němečtí osadníci. Teplá tehdy prožila nejvýznamnější událost ve svých dějinách, neboť byla opatem Bohušem z Otošic 17. července 1385 povýšena na město. Obyvatelům Teplé a vesnice Jankovice bylo uděleno právo osobního vlastnictví majetku, dědičné právo a právo volného odkazu majetku, právo užívat velké a malé pečetě a založit městskou a pozemkovou knihu. Práva a svobody, které klášter městu udělil, byly poté z různých důvodů rozšiřovány nebo omezovány. Město Teplá si až do 16. století udrželo svůj český ráz a od roku 1399 vedli tepelští měšťané více než jedno století spory se svou vrchností - tepelským opatem - o právo usazovat v Teplé Němce, dosazovat je do městské správy a o české kazatele.

Ve 2. polovině 14. století prožil v Teplé své mládí slavný německý básník Jan z Teplé, autor známého díla Oráč z Čech. Podle některých pramenů se kolem roku 1350 v Teplé narodil. Většinu svého života prožil v Žatci, a proto je uváděn též jako Jan ze Žatce.

V první polovině 15. století zasáhlo husitské hnutí také Tepelsko a klášter a jeho panství utrpěly velké hospodářské škody. V roce 1421 husitská vojska pronásledovaná silnou přesilou katolických pánů zčásti zničila Teplou a před klášterem se husité ani neobjevili. V roce 1431 u Teplé tábořilo delší dobu křižácké vojsko, poslané z Německa proti husitům a loupilo a plenilo v celém kraji. Následkem husitských válek město upadlo do dluhů a hospodářství bylo téměř zničeno. Nastala bída a drahota. Myšlenky husitského hnutí působily i na obyvatele Teplé a v roce 1443 došlo ke vzpouře městské chudiny proti bohatým konšelům a v letech 1443 a 1447 města proti klášteru. Tepelští měšťané usilovali o svobodnější rozvoj obchodu a řemesel, účast na těžbě zlata a cínu a o zajištění bezpečnosti města získáním hradebního práva. To se jim podařilo až v roce 1466, kdy král Jiří z Poděbrad, aby získal spojence proti odbojné katolické šlechtě, potvrdil klášteru a městu jejich privilegia a tepelským měšťanům udělil hradební právo s podmínkou, že za pána budou uznávat jen krále a tepelského opata. Za vládky husitského krále Jiřího z Poděbrad však nastaly pro Teplou opět těžké časy. Tepelský opat Zikmund von Hausmann podporoval královu politiku a zůstal mu věrný, i když byl papežem roku 1466 prohlášen za kacíře a zbaven trůnu. Papežská klatba a exkomunikace stihla rovněž tepelského opata a jeho poddané. Jejími vykonavateli se stala okolní katolická šlechta, která v roce 1467 vyplenila Teplou i klášter a zabrala jejich statky.

Nebývalý hospodářský a politický vzestup nastal až v poslední třetině 15. století za vlády Vladislava II. Jagellonského. Opat Zikmund získal zpět zabraný klášterní majetek, upevnil a zcelil panství a usiloval o zvýšení příjmů zlepšením hospodaření a zejména zakládáním rybníků, který zbudoval 11, včetně největšího z nich Regentu; v Teplé byl založen Sladový rybník. U vesnice Prameny se objevilo bohaté ložisko stříbra a v roce 1486 udělil král Vladislav II. klášteru kutací právo na jeho těžbu a vrátil mu právo na těžbu zlata u Mnichova. Upevnění ekonomické a politické moci bylo základem pro kulturní rozvoj. Obnovily se poškozené budovy, stavěly se nové. Ekonomický rozmach však přinesl i zostření vykořisťování, rozšíření robotních povinností a utužování poddanství nejen vůči sedlákům, ale i vůči městu Teplé, kterému opat upíral jeho hospodářská práva i národnostní svobodu. Opat, rozený saský Němec, byl prvním germanizátorem. Jak do kláštera pod záminkou zlepšení kázně a zvýšení kulturní úrovně, tak i do města povolával Němce, dosazoval je do městské správy a odmítal dát městu české kazatele. Obyvatelé pěti osad odmítli proto platit faráři desátek a tepelští měšťané si roku 1496 ztěžovali na opata u krále Vladislava II. Opat však na králi vymohl nařízení, že vrchností pro městou Teplou je pouze on sám a bez jeho souhlasu nesmí město získat žádná privilegia. I hradby musely být zbourány. Spor se vlekl několik let a teprve rozhodnutím nejvyššího kancléře roku 1503 byl opat donucen udělit Teplé tzv. plzeňské právo - "svobody ve příčině soudův, cechův, dědění, výhostův, kněží a trhů" s výjimkou práva vařit pivo a práva hradebního. Zároveň s tím směli tepelští měšťané používat vlastního znaku (tři jelení parohy s hraběcí korunkou ve stříbrném poli), pečetit červeným voskem a vést vlastní urbář. Roku 1507 povolil měšťanům opat Jan Fröstl obehnat město dřevěným oplocením s příkopy a náspy. Později byly zbudovány hradby, věže a čtyři brány při výjezdech z města.

V první polovině 16. století pokračoval hospodářský i kulturní rozvoj tepelského panství i města. Vlivem německé selské války zesílily opět spory města s klášterem a rovněž mezi poddanými na vesnicích rostl odpor proti vrchnosti, který roku 1525 vyústil v otevřenou vzpouru. K jejímu potlačení povolal opat Petr II. vojsko. Šest vůdců povstání bylo popraveno, 60 rebelů muselo celý týden robotovat a 24 mladých povstalců bylo odvedeno na vojnu a posláno do Uher do války proti Turkům. Ani ženy povstalců neušly trestu a byly na pranýři před radnicí bičovány. Po potlačení vzpoury museli měšťané a ostatní poddaní na klášterním nádvoří vykonat přísahu věrnosti. Po nástupu Habsburků na český trůn utrpělo Tepelsko opět velké škody. Turecké války a válka Ferdinanda I. s odbojnými stavy doma a v Německu si vyžádala velké oběti v podobě vysokých daní a naturálií na vydržování vojska i bojovníků z řad poddaných. Na příkaz panovníka byl majetek kláštera konfiskován a Tepelsko bylo často ohrožováno mocnými sousedy. Bídu ještě zhoršovaly zhoubné požáry, v roce 1537 téměř celého města a v letech 1571 a 1581 kláštera. Chudí celé oblasti hledaly pomoc v klášteře, kde byli dvakrát ročně obdarováni potravinami a penězi. Aby zmírnil bídu, založil v roce 1540 v Teplé před východní branou tepelský opat Jan Kurz špitál pro chudé a v roce 1548 jej hmotně zabezpečil desátkem. K dovršení bídy postihla Tepelsko v roce 1549 velká morová epidemie, které padla za oběť polovina obyvatel Teplé. Po této epidemii následovala nová vlna německé kolonizace a koncem 16. století i v Teplé převládalo německé obyvatelstvo.

Po celé 16. století se krajem šířil protestantismus a ve 2. polovině 16. století přestoupila většina obyvatel k nekatolické víře. Tepelští opatové využívali všech prostředků k obrácení obyvatelstva na katolickou víru. Pro šíření katolické víry založil opat Jan Myšín (Mäuskönig) v roce 1572 latinskou školu. Byla to první známá městská škola v okolí a její existenci dodnes připomíná latinské dvojverší nad vchodem do budovy dnešního městského úřadu ze severní strany. K potlačení protestantismu použil opat také ekonomických sankcí a v roce 1582 odebral městu právo trhů a protestantům zakázal provozovat živnosti. Když i tyto prostředky selhaly, vyžádal si opat u císaře Rudolfa II. roku 1583 nařízení, že se všichni nekatolíci musejí z Teplé vystěhovat. Devět rodin z Teplé odešlo na jiná panství a ostatní tepelští měšťané přestoupili na katolickou víru. Po úspěšné rekatolizaci dostalo město zpět všechna privilegia, bylo mu rozšířeno právo rybolovu a trhu nařízením opata, že městečka Mnichov a Úterý i všechny okolní vesnice směly prodávat své produkty a nakupovat pouze v Teplé.

Koncem 16. a na začátku 17. století se poměry uklidnily a v Teplé přibylo obyvatel a stavěly se nové domy. V této době byly za západní a jižní městskou bránou postaveny domy v dolní části dnešní Lidické a Havlíčkově ulici, byla také prodloužena dnešní Fučíkova (dříve Klášterní) ulice. Rozvoj byl však opět přerušen zhoubným požárem kláštera i města za bouře v roce 1611 a sotva byly provedeny nejnutnější opravy, vypuklo stavovské povstání proti Habsburkům a pražská defenestrace roku 1618 zahájila období tzv. třicetileté války, která pro Tepelsko znamenala největší úpadek v jeho dějinách. Teplá zůstala věrná Habsburkům a v klášteře našli azyl na útěku z Prahy do Vídně místodržící hrabě Martinic, jeden z obětí pražské defenestrace a arcibiskup Jan Lohelius, původně tepelský premonstrát a převor kláštera. Proto sem přitáhly stavovské oddíly v čele s generálem Mansfeldem, plenily v celém okolí a klášter musel zaplatit 17 000 kop mimořádné daně. Okolní protestantská šlechta si rozebrala tepelské statky a celým okolím se opět šířil protestantismus. Po prohrané bitvě na Bílé hoře roku 1620 se Tepelsko stalo několikrát bojištěm třicetileté války. Již v lednu 1621 táhl přes Teplou stavovský generál hrabě Mansfeld, povolaný hrabětem Šlikem chránit Loketsko. Teplá se vzdala přesile a musela zaplatit výpalné. Přesto Mansfeldova vojska vydrancovala město i klášter, domy uprchlíků byly zapáleny. V letech 1622 - 1623 následkem neúrody nastala drahota a hlad, znásobené povinností obyvatel zásobovat vojsko a v roce 1625 přechodem 10 pluků Valdštejnových vojsk. Teprve po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 nastal obrat k lepšímu. Z příkazu císaře Ferdinanda II. byly klášteru vráceny zabrané statky a nahrazeny škody. V roce 1632 opět ničily krajinu procházející domácí i nepřátelské pluky a v roce 1633 zasáhla polovinu obyvatelstva velká povodeň, která nastala protržením hráze Podhorního rybníka při jarním tání a zničením Betlémského, Starého, Petrského a Sladového rybníka přívaly vod. Následkem bídy byla poslední velká epidemie moru na Tepelsku.

Konec 30. let a 40. léta 17. století byla opět ve znamení válečných vpádů, tentokrát švédských vojsk, která Teplou vyplenila roku 1634 a znovu v letech 1641 a 1643. K významnému střetnutí došlo v září 1647. U Beranova byl hlavní štáb švédského vojska v čele s generálem Wranglem a v Teplé tábořila císařská armáda. Dvanáct dnů bylo Tepelsko bojištěm a při pronásledování císařské armády Švédové zpustošili Teplou a všechny vesnice kolem kláštera. Uzavření vestfálského míru v říjnu 1648 přineslo obrat a nastalo postupné uklidnění poměrů doprovázené kulturním rozkvětem. Třicetiletá válka zcela rozvrátila hospodářství, téměř dvě třetiny usedlostí byly zničeny a opuštěny, zanikly všechny klášterní doly. Po válce byl kraj znovu dosidlován výhradně katolickými sedláky a řemeslníky z jižního a jihovýchodního Německa. Tepelsko bylo zcela germanizováno a všechno obyvatelstvo obrátil klášter na katolickou víru.

Vestfálský mír však řadu katastrof neukončil. Zejména zhoubné požáry, v roce 1669 města, kdy vyhořela radnice a 11 domů, a kláštera v roce 1659 a 1677, neúrodná léta 1684 a 1687 a válečné daně na turecké války brzdily poválečný rozvoj. Přesto byly rychle obnoveny poškozené budovy a velkým nákladem stavěny nové. V roce 1667 začala barokní přestavba kostela dokončená kvůli požáru až v roce 1694. V roce 1692 byl otevřen městský pivovar a naproti němu u Sladového rybníka začátkem 18. století mlýn a pila Karla Ratky. V roce 1680 zasáhlo Tepelsko selské povstání. K potlačení vzpoury byli povoláni císařští komisaři a vojsko, které vzbouřené sedláky porazilo v květnu 1680. Povstání skončilo bez krveprolití, 31 předních rebelů bylo zatčeno, uvězněno v Teplé a potrestáno na majetku. Ostatní museli přísahat věrnost vrchnosti. Po porážce povstání pokračoval koncem 17. a počátkem 18. století hospodářský a kulturní rozkvět.

V letch 1713 - 1714 způsobila značné škody epidemie moru, která tentokrát postihla hlavně dobytek. Po jejím ústupu byl roku 1721 na poděkování na náměstí postaven morový sloup Nejsvětější Trojice. Roku 1728 odňal opat Raymund Šimonovský tepelským měšťanům právo vybírat mýtné a právo výčepu v Otročíně. Vznikl z toho soudní proces, který vzhledem k válečným událostem trval 40 let. Na začátku 40. let utrpěla Teplá škody válkou o uznání nároků Marie Terezie na rakouský trůn. Tepelskem táhla nepřátelská bavorská a francouzská vojska i rakouská armáda. Na podzim 1742 zde byl hlavní štáb rakouské generality v čele s Františkem Lotrinským a Tepelsko muselo zásobovat vojsko. V roce 1747 způsobil velké škody zhoubný požár, kterému padlo za oběť 91 domů a poškozen byl i kostel, který byl do dnešní podoby přestavěn v letech 1760 - 1765. Obnova zničených budov a hospodářský rozvoj přerušila v letech 1756 - 1763 tzv. válka sedmiletá mezi Rakouskem a Pruskem o slezské dědictví. Teplá byla obsazena francouzským vojskem, zaplatila 200 000 zlatých válečných daní a škody na hospodářství činily 47 390 zlatých.

Delší období mírového života a svobodnější rozvoj nastal až koncem 60. let 18. století za vlády osvícenského opata Kryštofa Heřmana hraběte Trautmannsdorfa. Již v prvním roce své vlády 1767 uzavřel dlouholetý spor s městem a vrátil měšťanům všechna privilegia včetně celoročního práva vařit pivo s podmínkou, že odeberou ročně 90 sudů z klášterního pivovaru. Rozvíjela se řemesla a obchod, byla založena manufaktura na výrobu nářadí. V roce 1770 založil opat čtyřtřídní normální školu, první toho druhu v Čechách. V roce 1778 byla tato škola povýšena na hlavní školu pro plzeňský kraj. Na sklonku opatovy vlády v roce 1788 měla Teplá 225 domů, jednou týdně se konal trh a měšťasné se živili hlavně zemědělstvím. Z řemesel převládalo tkalcovství, řeznictví, pekařství, bylo zde několik ševců, krejčích, kamnářů, hrnčířů, bednáků, barvířů a sládků a jedním řemeslníkem byla zastoupena ostatní řemesla.

V roce 1794 postihla Teplou největší katastrofa v jejích dějinách, 29. dubna vypukl v truhlárně v dnešní Havlíčkově ulici požár, který během tří hodin zničil nebo vážně poškodil 204 domů včetně fary, školy a kostela. Ušetřeno zůstalo pouze 60 domů a klášterní špitál. Nová výstavba města postupovala vzhledem k napoleonským válkám a státnímu bankrotu v roce 1811 velmi pomalu. Krajem opět táhla vojska, zejména na konci války v roce 1815 při tažení proti Francii stotisícová ruská armáda. Válečné škody byly znásobeny v následujících dvou letech živelnými pohromami a hlavně mokrý rok 1816 byla příčinou neúrody a dobytčího moru a bídy a drahoty v roce 1817.

Ve druhé polovině 19. století po zrušení roboty a reformě státní správy nastal největší rozvoj Teplé. Teprve v této době byla dokončena přestavba města, zničeného požárem roku 1794. V roce 1849 byl zrušen klášterní vrchnostenský úřad a Teplá získala vlastní samosprávu. V roce 1850 se Teplá stala okresním městem. Byl v ní zřízen soudní okres a v roce 1868 byla též sídlem správního okresu s okresním hejtmanstvím pro soudní okresy Teplou, Bezdružice a Mariánské Lázně. V roce 1902 vznikl samostatný okres Mariánské Lázně a Teplá byla až do roku 1948 správním okresem pro tepelský a bečovský soudní okres, ke kterému patřila i Toužim. V roce 1898 byla dokončena stavba železniční tratě Mariánské Lázně - Karlovy Vary a 17. prosince byla zahájena pravidelná doprava. Na výstavbě trati a jejím provozu se akciemi podílel také tepelský klášter a trať se brzy stala druhou nejrentabilnější železnicí v Rakousko-Uhersku. Tyto změny měly velký význam pro všestranný rozvoj Teplé. Vzrostl počet obyvatel, zakládaly se nové živnosti a byly zde okresní úřady. Do roku 1850 byla dokončena obnova staveb zničených požárem roku 1794 a zbouralo se opevnění. Poslední byla zbourána Toužimská brána v roce 1872. V roce 1875 byla otevřena nová školní budova - dvoupatrová stavba v novorenesančním slohu. Byla v ní šestitřídní obecná a trojtřídní měšťanská škola a městské muzeum. V roce 1908 byla z podnětu tepelského opata Helmera výstavba okresní nemocnice.

Před 1. světovou válkou v roce 1910 měla Teplá největší počet obyvatel ve svých dějinách. Ve 375 domech žilo 2822 lidí. Většina tepelských občanů byla zaměstnána v zemědělství a lesnictví. Ve městě bylo 196 drobných živností, z toho 88 mistrů různých řemesel, 62 obchodníků a 12 hostinců. Za hranicemi proslavily jméno Teplé lovecké zbraně puškaře Hermanna Erharda, výborné uzeniny velkouzenáře Václava Wanky a zejména tepelská specialita - Pravý tepelský perník cukráře Richarda Perla, oceněný zlatou medailí na výstavě v Berlíně. V Teplé byla továrna na kameninu a v okolí se těžil živec, trachyt, vápenec, žula, slída, jíl a rašelina. Nejkvalitnějším minerálním pramenem na Tepelsku byla kyselka u Jankovic, kde byla zbudována stáčírna a minerálka Oriona se prodávala v okolí. Hodně zdejších obyvatel získávalo o sezóně dobré výdělky v Mariánských Lázních. Lázně, založené v letech 1812 - 1827 opatem Karlem Reitenbergerem, klášter vybudoval a vlastnil v nich významné lázeňské budovy včetně kolonády. Byly jedním z hlavních příjmů kláštera a přispěly i k ekonomickému růstu města. Vysoká úroveň kultury a společenského života lázní ovlivnila i Teplou. Ve druhé polovině 19. století byly zakládány spolky nejen na podporu podnikání, ale i umělecké, sportovní a náboženské. Ve městě působilo až do roku 1939 30 spolků.

Konec 1. světové války a vyhlášení samostatného československého státu byly pro sudetské Němce zklamáním a přijali je s odporem. Celý tepelský okres v čele s opatem Dr. Gilbertem Helmerem se připojil k požadavku vytvoření provincie "Deutsch-Böhmen" a k připojení k Rakousku. Demonstrace v Teplé byla potlačena stejně jako v celém kraji vojensky. V územním uspořádání a ve výkonu správy nenastaly změny. Československá vláda ve dvacátých letech upevňovala své pozice, usilovala o posílení českého živlu a rozvoj českého společenského života. Do úřadů byli dosazováni čeští úředníci a vroce 1923 přišli další čeští obyvatelé. Byla ustavena pobočka Národní severočeské jednoty, která organizovala veřejný život české menšiny. V roce 1924 zahájila vyučování česká menšinová škola. V roce 1933 bylo otevřeno městské plážové koupaliště Nový svět. Život české menšiny byl neutěšený a byl vystaven šikanování a protiagitaci ze strany německých nacionalistů. Odpor tepelských Němců vzrostl ve třicátých letech v době krize, kdy došlo k poklesu místních řemesel a snížení životní úrovně. Ve volbách v roce 1935 získala v Teplé většinu Henleinova Sudetoněmecká strana. Veřejné protistátní projevy potlačovaly orgány státní moci. Čeští obyvatelé a Židé se z Teplé rychle stěhovali, protože byli terorizováni henleinovci. V roce 1938, kdy se tepelští henleinovci pokusili ve městě o puč, žilo v Teplé pouze 82 Čechů a 13 Židů.

Po uzavření Mnichovské dohody 30. září 1938, která znamenala odstoupení pohraničních území Československa Německu, byl tepelský okres začleněn do Velkoněmecké říše, do zemského okresu Cheb, patřícího pod sudetoněmeckou župu v čele s Konradem Henleinem. V období 1. - 4. října 1938 musela opustit Tepelsko československá armáda spolu s českými obyvateli a 4. října 1938 v ranních hodinách vstoupily do města Teplá jednotky 3. skupiny armád německého Wehrmachtu pod velením generála a pozdějšího polního maršála Walthera von Reichenaua. Dne 12. října 1938 se konala mezi místními tepelskými Němci slavnost osvobození a 18. října navštívil město i klášter říšský ministr vnitra dr. Frick a říšský komisař sudetské župy Konrad Henlein. Ovšem již za rok byli zdejší obyvatelé konfrontováni s nacistickou mocí. Všichni práceschopní muži a v posledním roce války i šestnáctiletí chlapci bojovali na frontách a již v roce 1940 musel tepelský magistrát kvůli nedostatku pracovních sil požádat o válečné zajatce. Zajatecký tábor byl zbudován u cesty k městskému koupališti. Opat dr. Gilber Helmer vyvinul nemalé úsilí, aby zabránil konfiskaci a likvidaci kláštera, což se mu nakonec podařilo za cenu velkých ústupků. V klášteře byl tábor ženské německé pracovní služby a porodnice dobrovolných matek, řeholníci nesměli pedagogicky působit a klášter kontrolovalo gestapo. V posledním roce války přicházeli do Teplé uprchlíci, kteří utíkali před vítězícími armádami Spojenců. 25. prosince 1944 zahynulo v Teplé 6 lidí a byly poškozeny budovy v Sokolovské ulici poté, co americké bombardéry při přeletu nad městem odhodily několik pum. V dubnu 1945 procházely Teplou tři pochody smrti vězňů nacisty likvidovaných koncentračních táborů. 23 obětí těchto pochodů bylo po válce pohřbeno ve společném hrobě na místním hřbitově. 6. května 1945 v odpoledních hodinách osvobodily Teplou a okolní obce jednotky 97. pěší divize armády USA. V tepelské škole a v klášteře byla americká kasárna. Ministerstvo vnitra jmenovalo pro dočasnou správu tepelského okresu Okresní správní komisi, v městě působila Místní správní komise a na vesnicích vládní komisaři. Jejich hlavním úkolem bylo převzetí státní správy, zabezpečení majetku, jmenování národní správy nad majetkem Němců a osidlování. Americká armáda, kterou koncem listopadu 1945 vystřídala armáda naše, zajišťovala ustálení poměrů a především odzbrojení Němců. Ve všech prostorách kláštera byl zřízen sběrný tábor německých válečných zajatců, kteří se po odzbrojení vraceli domů. Teplou prošlo na 60 000 vojáků německého Wehrmachtu. Od období od března do září roku 1946 proběhla hlavní fáze odsunu sudetoněmeckých obyvatel z Tepelska a prvořadým úkolem Místního národního výboru po květnových volbách, v nichž zvítězila KSČ, bylo dosídlení. Noví osídlenci byli z vnitrozemí, ze Slovenska, volyňští Češi ze SSSR, reemigranti z Polska, Maďarska a Rumunska i noví osadníci z Bulharska.

V roce 1949 byla proveden územní reorganizace a byl zrušen tepelský a žlutický okres. Sídlem nového velkého okresu se od 1. ledna stala Toužim. Tato změna negativně ovlivnila rozvoj Teplé na celé další období. V roce 1950 byl zrušen klášter, který dostala do užívání armáda, posádka zde zůstala až do roku 1978. Z původního církevního velkostatku vznikl v roce 1949 státní statek, který převzal půdu tepelských soukromých rolníků. Obhospodařoval 7458 hektarů půdy a měl 570 stálých zaměstnanců. Dalším významným závodem, který vznikl ze znárodněného majetku tepelského kláštera byl lesní závod, který obhospodařoval 14 171 hektarů lesa a 386 hektarů zemědělské půdy. Nadřízené orgány rozhodly o zprůmyslnění tepelské oblasti a v roce 1952 zahájila provoz tírna lnu n.p. Čemolen se sídlem v Humpolci. V roce 1975 továrnu převzal n.p. Jitona Soběslav a v roce 1976 se začaly vyrábět čalouněné soupravy a v podniku pracovalo 120 zaměstnanců. V roce 1961 byla dokončena budova jeslí, v roce 1968 byl do užívání předán hotel Flora a v roce 1978 začaly předškolní děti chodit do nové mateřské školy. Společně se státním statkem budoval MěNV od roku 1967 rekreační středisko Betlém. V 70. letech byla uvedena do provozu nová úpravna vody dokončena stavba přivaděče pitné vody z Podhorního rybníka.

V 90. letech došlo ke změnám ve všech oblastech života města. Po reorganizaci státní správy byl zrušen městský národní výbor a nahradil ho městský úřad. Město řídí patnáctičlenné městské zastupitelstvo, které ze svého středu volí pětičlennou radu a starostu.

Na podzim roku 1994 byl otevřen Dům s pečovatelskou službou s přilehlým parkem. V roce 2000 byl zprovozněn nový přivaděč vody z vodní nádrže Žlutice. Ve městě je lékárna, ordinují zde dva praktičtí lékaři, dětský lékař, zubař a dojíždí sem také gynekolog. Ve městě se nachází mateřská škola, základní škola se školním klubem a základní umělecká škola. Na tradici 50. a 60. let navázal dětský folklorní soubor Stázka. Pravidelně po dvou letech se v Teplé koná Setkání dětských folklorních souborů. Své služby poskytuje knihovna s infocentrem, která zde funguje již od roku 1946. Možnosti sportovního využití dospělým i mládeži poskytuje oddíl fotbalu, kuželek, šachu a nohejbalový klub. K nejpočetnějším a nejaktivnějším tepelským organizacím patří Sbor dobrovolných hasičů. Dále zde působí také Český rybářský svaz, myslivecká sdružení, Svaz postižených civilizačními chorobami a několik církevních sborů. V roce 2006 byla podepsána dohoda o partnerství s bavorskou obcí Konnersreuth.

V současné době žije v Teplé a ve 23 integrovaných obcích přes 3100 obyvatel.