Ořech

Byly to především velmi dobré místní podmínky, kde prioritním faktorem byl dostatek vody. Tuto podmínku území bohatě splňovalo. Celá severní část katastru se svažuje do údolí bezejmenného potoka, který je přítokem Dalejského potoka. Pravěká situace byla poněkud odlišná a na možnosti vodních zdrojů bohatší. Mělká pramenná pánev, dnes Řeporyje, byla patrně hlavním zdrojem vody. Ještě v nedávné minulosti zde býval rybník, po jehož zasypání bylo ne části vybudované fotbalové hřiště. V této pramenné pánvi a jejím bezprostředním okolím se koncentrovalo téměř veškeré pravěké osídlení.

Další důležitou podmínkou pro založení a výstavbu pravěkých sídel byla dobrá propustnost terénu a vhodný původní pokryv. Sledované území náleží do Třeboňské plošiny, která je částí Říčanské plošiny a ta je podcelkem Pražské plošiny. V okolí Ořecha je podloží složeno z břidlic a drobů. Je pokryto spraší, písky a vápnitými písky. Na nich se vyvinula 50 – 60 cm mocná vrstva černozemě, v některých místech degradované. Klimaticky patří zkoumané území do okrsku B2, který je mírně teplý, mírně suchý, převážně s mírnou zimou.

Při sběrech a terénních záchranných výzkumech bylo v katastru obce zachyceno, dokumentováno a různým způsobem zkoumáno celkem 92´objektů sídlištního charakteru. Neolitické osídlení kultury keramikou lineární (5. tisíciletí př.n.l. ) je representováno jednou jámou a sběry ojedinělých úlomků keramiky, neolitické osídlení kultury řivnáčské (1. poloviny 3. tisíciletí př. n.l.) a následujících kultur známe z výzkumu objektů. Objekty z doby bronzové jsou zaplněny keramikou středodunajské mohylové kultury ( zhruby 1500-1200 př.n.l.), sídlištními projevy knovízské kultury ( 1200 – 1000 př.n.l.) a její tzv. štítarské fáze ( 1000 – 800 př.n.l.). Obydlí z doby halštatské (700-600 př.n.l.) a výrobní železářský okrsek z doby římského císařství ( germánský z 1. a 2. století našeho letopočtu) uzavírají přehled pravěkého osídlení. Všechny doklady o pravěkém osídlení jsou stejně důležité, ale nejrozsáhlejší poznatky máme pro období mladší doby bronzové (knovízská a štítarská kultura) a germánský výrobní okrsek (Čtverák 1991, Motyková-Pleine 1987). Jejich význam vyplývá z celkové nálezové situace na katastru obce a rozložení nálezů obdobného charakteru na katastrech sousedních.

Knovízský a štítarský sídlištní areál se rozkládá na značné části pole až k okruhu H (poloha “Prsníče” , parc. č. 88/3).Do areálu je možné začlenit i starší zprávu o knovízských nálezech ze zahrady p. Jeníčka a plochy velkostatku . Nálezy knovízské kultury přímo z intravilánu (čp. 19) jsou poněkud starší a mohou signalizovat nárůst nebo určitý posun v dalších vývojových fázích osídlení směrem k severu a tudíž blíže k prameništi. Obdobná situace s posunem osídlení je známa i z nedalekého katastru Jinočan. Bohaté knovízské a štítarské osídlení bylo v průběhu desetiletí zachyceno v různých částech dnešních Řeporyj.

Při stavbě okruhu H bylo v tělese na jižní svážnici zachyceno a převážně prozkoumáno 12 štítarských objektů , z nichž největší pozornost zasluhuje objekt 75 a také 84, kde byly nalezeny kosterní o pozůstatky tehdejší populace .Objekt 75 byl od povrchu zaplněn větším množstvím převážně vápencových kamenů. V hloubce 65-70 cm (tj.95-100 cm od současné úrovně terénu) na vrstvě spraše, pokrývající téměř celou plochu, ležela pod čtyřmi velkými vápencovými kameny lidská kostra. Byly silně pokrčena v poloze na boku, orientována lebkou k východu, obličejovou částí a končetinami k severu. Za páteří jsme nalezli malí knoflík a další nádobu ve střepech. Celková hmotnost kamenů v zásypu a na kostře je odhadována na 200-220 kg. Po vyzdvižení skeletu a odebrání spraše pokračovala hnědočerná vrstva se štítarskými zlomky až ke dnu . “Pohřeb” byl uložen do upravené sídlištní jámy. Nejedná se však o tzv. “pohození jedince”, protože před vlastním ”uložením “ došlo k plošné úpravě zásypu, který byl převrstven 2-3 cm mocnou, sterilní vrstvou spraše z okolí nebo přímo z jámy. Jedná se o jeden z “vyjímečných pohřbů” v knovízské a štítarské kultuře , jejichž problematika poutá pozornost již několik desetiletí. Interpretační možnosti se postupně , díky detailním pozorováním a rozborům, zužují a spektrum poznatku rozšiřuje. Nález z Ořecha nabízí některé další doplňky. K pohřbu byly přidány jako “milodary “ /?/ malý knoflík a nádobka, která byla patrně druhotně rozbita závalem kamenů, jimiž bylo tělo mladé, asi osmnáctileté dívky , přikryto. Nálezová situace a výsledek expertizy naznačují, že pravděpodobnou příčinou smrti bylo utlučení nebo ukamenování, které je častější. V případě nálezů z jam na štítarském sídlišti v Ořechu jsou násilné zásahy, mající za následek smrt ukamenováním nebo obecněji ubitím, patrny jak na lebce mladé ženy, tak i na lebce mladého dospívajícího člověka, pravděpodobně muže z objektu č.84.

Podle mého názoru se podařilo pro zabití ukamenováním v případě obj.75 nalézt důkazy. Druhové zastoupení malých kamenů v jámě je poměrně různorodé, tak jak byly sebrány přímo na sídlišti nebo v jejich blízkém okolí. Mezi nimi byly určeny čtyři typy hornin. Čtyři velké vápencové kameny (každý o hmotnosti 40-50 kg) a řada menších , musely být dopraveny do prostoru sídliště ze vzdálenosti 1,5-2,6 km. Nejblíže jsou výchozy vápencového devonského souvrství severovýchodním až jihozápadním směrem v závěru Prokopského údolí v Řeporyjích a dále na katastru Zadní Kopaniny a Chýnice.

Neméně významným objevem byla variační šíře reliktů železářského výrobního okrsku zachyceného při předstihovém výzkumu v trase okruhu na parc. č. 41/4 – poloha “U kamene” a následně také na parc.č.88/3 v poloze “Prsníče”. Na parc.č.41/4 bylo prozkoumáno 13500 m2 a zachyceno celkem 74 objektů, z nichž bylo 15 železářským dílem. Ze starších kultur zde byly prozkoumány také tři objekty pozdně halštatského období (7-6. stol.př.n.l. ). Další objekt byl porušen při výstavbě vedení vysokého napětí jihozápadně od zkoumané plochy (Slavíková 1985).

Železářské pece byly zachyceny v různě velkých dílenských jamách, některé dílenské prostory byly zastřešeny. Řada objektů prošla delším vývojem, např. objekt č.5, při němž se postupně užívalo 15 pecí, z nichž 5 mohlo pracovat současně. V této dílně byly nelezeny také skládanky dřevěného uhlí, rudy a drcené rudní hlušiny. Zbytky železářských pecí byly zachyceny v různém stadiu zachování. Nejméně dokumentoval tuto situaci objekt 14, v němž byla zachována jedna pec celá, včetně dyznové cihly a připravené vsázky, druhá částečně vybouraná a třetí zcela destruovaná po ukončení tavby. Mnoho objektů bylo zahloubeno tak, že před vlastními pecemi byl vyhlouben manipulační předpecní prostor. Hloubka dílen a výška šachet se pohybovala okolo 100 cm. Tak rozměrné pece však musely pracovat s nuceným přívodem vzduchu pomocí měchů. Důkazem jsou již výše uvedené dyznové cihly s otvorem pro náhončí měchů. Výrobní okrsek vznikal postupně tak, jak jednotlivé dílny ztrácely svoji provozuschopnost. Je známo, že výrobní okrsek zpracovával patrně kvalitní hematit z železorudných výskytů v souvrstvích barrandienu.Známé jsou především Nučice, které zasahují od jihozápadu až k Praze. Palivem a redukčním činitelem pro hutě bylo dřevěné uhlí, které se patrně získávalo na místě. Hlavní podíl ve skladbě uhlí náleží vrbám a topolům, méně pak borovicím a dubům. Výrobní okrsek je zatím nejrozsáhlejší plochou obdobného charakteru prozkoumanou v okolí Prahy. Poněkud menší výrobní areály byly zkoumány v nedalekých Jinonicích a Stodůlkách.

V souvislosti s rozsáhlými zemními pracemi, spojenými s výstavbou silničního okruhu H1 a dalších podmiňujících staveb se podařilo prozkoumat na katastru obce část rozsáhlého areálu, na němž jsme mohli detailně sledovat některé prvky sídlištních projevů pozdněbronzového období a částečně rekonstruovat pracovní postupy, typy zařízení a charakter výrobních objektů spojených s výrobou železa v prvních století tohoto letopočtu. S jistou dávkou opatrnosti lze vyslovit domněnku, že areál byl používán od střední doby bronzové ( mohylová kultura) až po starší dobu železnou ( pozdě halštatská kultura ) nepřetržitě. Hlavním důvodem byly téměř ideální klimatické, půdní a hydrologické podmínky, které umožnily, aby nezbytně nutné hospodářské zázemí bylo poměrně malé. Germánský výrobní okrsek začíná pracovat již ve zcela změněných podmínkách, ovlivněných jednak klimatickými změnami, jednak předchozím vývojem aktivity v areálu a jeho širším okolí.

Počátky Ořecha jako středověké vesnice se pro nás zatím ztrácejí v temné minulosti. Příčinou je naprostý nedostatek zpráv. V písemných pramenech se Ořech zřejmě objevuje v zakládací listině břevnovského kláštera z roku 993. Listina sama není dochována v originále, ale až v opisu ze 13. století. Tato skutečnost vedla ke zpochybňování některých údajů, ale nejnovější rozbory ukazují, že pro tento závěr není dostatek podkladů.

V listině se mezi osadami, které se dávají břevnoskému klášteru uvádí také “Ořechov”. Vzhledem k trochu odlišnějšímu jménu se udávalo, že nejde o naši ves. Ovšem ještě v nejstarších vrcholně středověkých dokladech se setkáváme s Ořechovem místo Ořecha. Navíc jiné místo podobného či stejného jména v Čechách není. Můžeme tedy s velkou pravděpodobností předpokládat, že rok 993 je nejstarším odkladem pro existenci Ořecha. Tento fakt podporuje i výskyt dalších lokalit náležících břevnovskému klášteru v blízkém okolí ( např. Radotín či Ruzyně). Další písemná zpráva je o Ořechu až z roku 1337( v ní je ještě nazývána Ořechovem – poprawczo provinciae Orsichow). Tak dlouhé mlčení písemných pramenů nepřekvapuje, pokud si uvědomíme, že šlo o osadu v držení církevní instituce, která neměla zájem ji prodávat a její majetková pozice byla stabilní. Náš výčet prozatím ukončíme rokem 1352, kdy se poprvé setkáváme s názvem vsi v dnešním znění (“ORZIECH”). Táž zpráva zároveň dokládá, že zde existoval kostel.

Archeologické doklady pro toto období nemáme dosud bohužel žádné. Jedinou informací je zde samotná plocha Ořechu, typická pro raně středověké sídliště. Jde o umístění osady v pramenné pánvi, tak že obklopovala vlastní pramen . Byla-li v osadě kostelní stavba, bývala obyčejně umístěna v dominantní poloze. I dnešní vzhled Ořechu odpovídá této představě.

Jediný soubor archeologických materiálů, který máme z Ořecha k dispozici ze dvora čp.19, kde byl přede několika lety vykopán při hloubení jámy pro okrasný keř. Neznáme tedy blíže situaci, v níž se původně nacházel (např. je-li obytného domu, hospodářského objektu apod.). Poskytuje nám však neocenitelnou informaci chronologickou. Soubor čítajících několik desítek zlomků, pochází z většího množství nádob. Z jednotlivých tvarů jsme schopni identifikovat bezuché hrnce, hrnce s uchem, pokličky, mísu a miniaturní nádobku, snad lahvičku. Zhruba polovinu střepů můžeme bez problémů datovat do 14. století, a to spíše do jeho druhé poloviny. Typická je především keramická hmota, navazující ještě na raněstředověký výrobní postup. Keramika je převážně nezdobená, jen ojediněle registrujeme ryté linie. Druhá polovina zlomků pak pochází z 15.století. Tuto keramiku identifikujeme především podle kvalitního výpalu, šedivého povrchu, často leštěného. Zcela jednoznačným znakem je užití radélka při výzdobě, přičemž jako základní motiv jsou užity malé čtverečky, půlobloučky či stylizovaná lomená vlnice. Několik málo zlomků může být dokonce ze 13.století. Tak bychom uvažovali především u okrajového zlomku malé hlavičky z jemné bílé plavené hmoty. Pro jednoznačný závěr je však těchto zlomků velmi málo.

Datování starších částí souboru je v zajímavém souladu s nejstaršími vrcholně středověkými zmínkami o Ořechu z let 1337 a 1352. Stejně tak je zajímavé, že soubor pochází z okraje starého jádra Ořecha. Snad z toho můžeme dedukovat, že rozsah Ořecha byl již od této doby stejný až do 19.století.