Milčice

Naše obec byla vystavěna kruhovitě na mírném návrší kolem silných pramenů, které jsou svedeny do nádržky – bývalého brodidla. Milčice leží v nadmořské výšce 199 m, (topografický popis: pyramida 250 krokův jižně od obce. Výška na Poděbradsku a okolí 1877-1879 c.k. vojenským zeměpisným ústavem vídeňským trigonometricky stanovené). Rozloha milčického katastru je 650 ha.

Obec se nachází na rozhraní současných okresů Nymburk a Kolín. V současné době mají Milčice 110 čísel popisných a cca 315 obyvatel. Do r. 1960 spadaly Milčice pod okres Poděbrady, nyní je to okres Nymburk a kraj Středočeský, vedený hejtmanem.

Obr. vlevo: Plánek Milčic z roku 1590, uvedený v Pamětní knize Milčic

Místo, kde se obec Milčice nachází, bylo obydleno již od pradávna. Na doby předhistorického osídlení ukazují často vykopávky popelnic i s milodary. Bohužel se stává, že dělník z nevědomosti udělá v okamžiku objevení popelnice z ní hromadu střepů. Trochu zachovalé památky byly uloženy v kabinetě naší školy. Byly prý vykopány v místě kde dnes stojí čp . 41.

V naší krajině byl učiněn nejdůležitější nález v r. 1892 a to v Boru u Poděbrad, obsahoval asi 80 stříbrných mincí z let 68-191 n.l. Menší nebo jednotlivé nálezy se našly také v Milčicích, Tatcích, Vrbové Lhotě, Pečkách, Pňově a Sadské. I podle kosterních vykopávek z období 2. stol, před.n.l. víme o jistém osídlení, které však nebylo ještě trvalé.

Milčice patří k nejstarším českým osadám, již Dalimil vypráví o starožitné osadě Milčicích. Kde p. Benna žil, kníže Bořivoj II. v roce 1116, když mocí zázračnou skrz sv. Apolináře z vězení Milánského vysvobozen byl, prý tam hostil. Bořivoj II. založil chrám sv. Apolináře v Sadské po r. 1117n.l.). Milčice náležely k blízké tvrzi Tatce, s níž se na sklonku 13. století k proboštství Vyšehradskému připojily.

První písemná zmínka o Milčicích je z 26.ledna 1294, kdy vydává král Václav II. na Poděbradském hradě darovací list. Milčice daruje Vyšehradskému proboštství náhradou za jiné dvě obce, které převádí ke Zbraslavskému klášteru, z čehož je vidět, že byly již tehdy Milčice bohatou a vysoce ceněnou obcí. Pro intriky, které vyšehradský probošt Jan II. vedl proti králi Janu Lucemburskému, byly mu Milčice r. 1322 odebrány a staly se zbožím královským.

Ve válkách husitských, když císař i jměním církevním si pomáhal, zapsal též tvrz Tatce (nepochybně i s příslušnými Milčicemi) pod probošta vyšehradského s dvorem i dědinami.

Však roku1525 nacházíme již Milčice samé, co majetek Bedřicha, purkrabího z Donína, jenž je s Písty a Zvěřínkem městu královskému Nymburku odprodal. Přihlédnouce ale k listině od 26. Juli 1547 kterouž městu Nymburku statky zkonfiskovány, shledáváme, že toho času Nymburku již náležely, naproti tomu ale nacházíme je mezi osadami, které při drženém soudu 28.7.1547 Starému městu Pražskému odňaty jsou byly. Neb Staré Praze odňaty jsou ve vůkolí zdejším Tatce, Třebestovice, Milčice a Mračínsko a z místních okolností můžeme souditi, že Milčice, spíše také Milečice znamenají, neb obého názvu se užívalo, byvše nepochybně mezi časem Nymburským na obec Starého města Pražského odstoupeno, a od této poslednější dle starého způsobu opět k tvrzi pražské připojena.

Po konfiskaci městských statků ke koruně, byly Milčice Písty a Zvěřínek k císařskému panství poděbradskému přivtěleny, protože je v urbu od r. 1590 zaznamenané nacházíme. Obec tato potrvala stále při panství poděbradském, když pak ale komora česká panství dle zápisu ve Vídni dne 1.7.1839 s 2 městy, 43 rustikálními a 10 dominikálními vesnicemi v ceně 10 ti letého průřezného výnosu 1,151.468 Zl. Respektive po srážce schodku 12.423 Zl. za ocenění 1,634,050 Zl. odprodala, přešlo panství v držení svobodného pána Jiřího ze Siny, po němž je jeho syn Šimon ze Siny podědil.

Nejtěžší období prožívali lidé v Milčicích za třicetileté války, ale i po ní., kdy byla zem a náš kraj zpustošen vojsky saskými, švédskými a císařskými. 18.3.1633 vyhořela vesnice do základů. Všichni sedláci vesnici opustili. V Milčicích nacházíme v seznamech usedlíků, které vznikly po této hrozné válce, úplně jiná jména, než se vyskytovala před válkou. Pouze jméno Vozáb se udrželo a jeho rod zůstal Milčicím věrný.

Milčice, které měly v r. 1590 patnáct usedlostí se nezměnily ani po třicetileté válce. Podle nového poděbradského rejstříku (soupisu poddaného majetku) k roku 1651 měly rovněž patnáct usedlostí.

Nejstarší původní grunty milčické dle listů 18-20 urbáře r. 1590:

Majitel č.1 – Jíra Vozáb, rychtář, č.2 – Vít Kotek, č.3 – Jíra Luňák, č.4 – Martin Sokol, č.5 – Matěj Bureš, č.6 – Matouš Kudrna, č.7 – Anna Petrová, č.8 – Bartoň Janečků, č.9 – Jíra Vobořil, č.10 – Říha Krejčí, č.11 – Jan Bártů, č.12 – Dorota Vokněrová, č.13 – Anna Duchková, č.14 – Pan Mikuláš Putzhardt Voděradský, č.15 – Krčma svobodná.

Krčma svobodná s masným krámem patřila k rychtě. Je nejstarším hostincem v Milčicích, je zmiňována již v r. 1590, tehdy pod číslováním římskými číslicemi měla Numero XV. Při dalším přečíslování r. 1771 to bylo číslo 18. A naposledy došlo k přečíslování r. 1805, od té doby je to číslo 26.

V roce 1590 byl majitelem krčmy Vozáb Jíra z čísla N I. – čp.3. Dále jsou zde jména dalších majitelů. Roku 1590 Putzhardt Mikuláš Voděradský, roku 1651 rytíř Henrych ze Svojkova, po něm krčmu zdědila r.1676 Dorota Cecilie Mirková ze Svojkova. Po ní již krčma se dostává do vlastnictví Jiřího a Ludmily Vavákových. Roku 1676 Jiří Vavák, nejstarší syn Karlův, děd našeho kronikáře koupil v Milčicích poddanský statek s výsadní krčmou a řeznickým krámem, č.3 později č.4 a stal se zakladatelem milčické větve Vavákových. Po smrti Jiřího Vaváka je dle poslední vůle hospoda navždy oddělena od dědičné rychty N. XIV – čp.3 a původního statku. Roku 1738 Matěj Vavák krčmu přestavěl a tato krčma se dědila z otce na syna. V průběhu let 1763-1781 hospoda třikrát vyhořela, takže nakonec byla vystavěna z gruntu nová, kamenná.

Od 2. poloviny 18. století se zachovaly podrobné zprávy o lidu selském na Poděbradsku, které zapsal do svých „Pamětí“ sedlák Franěk Jan Vavák, rychtář milčický, kde píše o utrpení lidu poddaného, obšírně v sedmi knihách.

Písmák F.J.Vavák se narodil 26.října 1741 jako poslední osmé dítě Jana a Barbory Vavákových. Proslavil se jako spisovatel písní náboženských a historických. Neméně se obíral sbíráním a opisováním památek, za což byl od císařovny Marie Terezie a od Josefa II. (1786) vyznamenán čestným penízem. Naučil se také vyměřování pozemků. Také zhotovil nástin polohy okolí lipanského a odevzdal jej i s písní příslušnou městu Plzni. Obdařen jest za to dne 30.5.1794 se svými 4mi syny plzeňským právem měšťanským.

Za jeho doby postihla Milčice válka, zvaná sedmiletá (1756-1763), kdy byla svedena bitva u Křečhoře mezi vojáky císařskými pod vedením generála Dauna a vojsky Pruskými neb Brandeburskými vedené králem Fridrichem II. , které byly nakonec poraženy. V této válce byly Milčice Prušáky vydrancovány a celá ves byla zapálena.

8.února 1762 vstoupil F.J.Vavák do svazku manželského s Barborou, dcerou sedláka Poupy a jeho ženy Johanky. Se svou ženou Barborou měl Fr. Vavák celkem devět dětí, sedm synů a dvě dcery.

Roku 1779 se stal rychtářem, přísahu složil 4. září na poděbradském zámku.

Rychtářskou funkci vykonával do 10.1.1807 (27 let). Mnohokrát žádal o zproštění této nelehké funkce, ale nikdy mu nebylo vyhověno. Hlavními důvody byly neshody s protestanty, jen v r. 1782 se vydalo na faru ve Skramníkách 28 místních lidí, aby vypověděli panu faráři katolickou víru.

Písmák Vavák zemřel 15.11.1816 v 75 letech., psal až do roku 1813.

Správu obcí vesnických vedl rychtář, k ruce míval 2 konšele co rádce, obecníka ku správě jmění a účtu obecního a posláka. V Milčicích pak zvlášť býval od starodávna rychtář dědičný, jenž na gruntě č.3 seděl, z toho nic neplatil, za službu tuto 1 lán role zdarma užíval, před r. 1590 i v držení krčmy svobodné č. 26 býval, když ale rychtářství přijmout nechtěl, neb k tomu schopný nebyl, musel jinému, povinnost konajícímu ročně 5 Zlatých platiti, však do roku 1622 musel také robotu in natura konati, až konečně patentem od 10.1.1804 bylo zřizování rychtářů dědičných zrušeno. Prvním známým rychtářem byl r. 1590 Vozábl Jíra č.3 a čtrnáctým od r. 1779 Jan Fr. Vavák č.24.