Jinočany

První vykopávky prováděl u nás pan Josef Nesměrák na přelomu 19. a 20. století a nálezy předal do Národního muzea v Praze . Jsou tam kamenné nástroje kultury lineární keramiky (volutové), 5 střepů nádob kultury vypichované keramiky z neolitu (mladší doby kamenné), z pozdější doby z 10. až 12. století jsou v muzeu střepy s vlnicí. Význačný nález byl učiněn v roce 1976 až 77, kdy u nás probíhaly zemní práce při stavbě plynovodu do Berouna. V místě pod Mirešickým rybníkem u Jinočanského potoka při cestě do Zbuzan, přibližně tam, kde kopal i pan Nesměřák, byla nalezena jáma kultury nálevkovitých pohárů a 8 objektů štítarského typu. Pro nedostatek času byl prokopán pouze objekt č. 8 - chata a z objektů 4 až 7 byly získány vzorky. Ostatní objekty byly pouze zaměřeny. Nalezly se bronzové jehlice, přeslen, zlomky hliněných podstavců pod rožeň, zlomky hliněných kotoučů, velké množství keramiky, kostěný předmět, zvířecí kosti, drtidla. Vše je uloženo v Archeologickém ústavu ČAV , expedice Závist. Kultura nálevkovitých pohárů je z neolitu (pozdní doby kamenné), štítarský typ je z doby bronzové. Je pojmenovaný podle naleziště ve Štítarech u Kolína, jeho výrazným znakem jsou amforovité tvary keramiky s jemným svislým hřebenovým rýhováním.

Našim prapředkům se zřejmě u nás líbil potok, svá sídla si budovali na jeho březích. V celém okolí - ve Zbuzanech, v Ořechu i v Řeporyjích jsou po nich památky. Poslední vykopávky máme z hradištního období (10. až 12. století). O životě u nás v dalších stoletích navíme nic. Až do doby, kdy se objevila písemná zpráva o vsi "Ginoczany" a to už je začátek 15. století. Přesto si myslím, že můžeme zcela odpovědně tvrdit, že první domy obce se stavěly už ve 14. století. Statek Mirešice tu byl podle písemné zprávy již o století dříve.

První písemná zpráva o Jinočanech je v urbáři Břevnoského kláštera z roku 1406. Urbáře byly prvotní pozemkové knihy, kam se zapisoval majetek vrchnostenský a duchovenský v rukou selských a poddanské povinnosti, které jednotlivé usedlosti měly. Podle tohoto urbáře měly Jinočany v roce 1406 - 9 a půl statku po 30 měřicích, 1 dědinu (zděděný statek) o 55měřicích, 1 soukromou dědinu o 40měřicích a dva chalupníky.

Jestě dříve se o Jinočanech mluví v pověsti o Krtni. Praví se, že královna Alžběta vykonala pěšky pouť k hrobu sv. Zikmunda za uzdravení svého manžela, slavného českého krále a císaře Karla IV. Stalo se v roce 1371. Při zpáteční cestě odpočívala u kostelíka na Krtni. Poslové ji zde zvěstovali radostnou zprávu, že císaři je lépa. Na poděkování rozšířila královna stávající kapli krteňskou. Aby kostelík měl své zboží, byly mu přiděleny vesnice Chaby, Chrášťany, Jinočany a Třebonice.

Z 15. století je více údajů o Jinočanech. V kronice Břevnovského kláštera (Chronic Břevnov spol. Braun p. 30 a 31) můžeme číst: Jinočany uvádějí se na rok 1420 jako statek z polovice klášteru Břevnovskému patřící. Augustin Sedláček ve věstníku České společnosti nauk 1918, str. 2, Univers. kn. sign. 28 H 33: Král Jiří zastavuje 19. ledna 1459 vesnice Libeznice, Dussinky, Zbuzany ... Ginoczany ... obci Staroměstské, jíž byly přenechány již císařem Zikmundem za 1500kop grošů(Vesnic bylo přes 30.) Podle berní rully z r. 1654 patřila polovina Jinočan k panství Tachlovskému, druhá byla pod jurisdikcí Nejvyššího purkrabství Pržského. K Tachlovicům patřily 3 grunty, pastouška a panská hospoda, k Nejvyššímu purkrabství 2 dvory, 2 grunty, ovčín a kovárna.

V Josefském katastru roku 1785 bylo vykázáno v naší obci 19 domů. Ještě Stabilní katastr z roku 1840 vykázal pouze 26 domů. Vidíme, že obec byla malá. Vedla jí jediná silnice od Třebonic ke Karlštejnu. K okolním vsím vedly jen neudržované polní cesty nebo úvozy. Obchodník byl pouze jeden, v kovárně čp. 11.

Až ke konci 19. a začátkem 20. století přišly pro Jinočany dobré časy. Způsobila je těžba železné rudy. Jinočany měly důl zvaný Škroby. Ležel na jihozápad od obce a náležel k Nučickému revíru. Ten patřil Pražské železářské společnosti. Kutat se zde začalo v roce 1845 a těžit od roku 1856. Nejprve to bylo lomové dobývání, ale brzy se přeslo na dolování hlubinné. Důlní pole bylo otevřeno jámou v ložisku, dlouhou 165m s těžním strojem. Největší rozmach těžby železné rudy spadá do začátku 20. století v době před 1. světovou válkou. V roce 1914 měl důl šachtu hlubokou 176m a dlouhou 700m. Zaměstnáno zde bylo 140 horníků, kteří pracovali na tři směny. Vytěžená ruda se elektrickou dráhou odvážela do Nučic. Obsahovala až 37% železa.

Otevření dolu a jeho prosperita znamenaly pro Jinočany nebývalý rozkvět. Příliv obyvatelstva způsobil, že počet domů rychle rostl, ato z 57 domů vykázaných 1890 na 91 v roce 1914. V roce 1890 měla obec 366 osob, roku 1900 546 osob, v roce 1910 tu žilo 758 lidí. V roce 1914 byly v obci tři hostince, tři obchody se smíšeným zbožím, prodejna konzumního spolku Včela, dva řeznické krámy, mlékař, obchod s lahvovým pivem, tři obuvníci, dva pokrývači, jeden truhlář a v čp. 15 trafika. Zemědělský ráz obce přesto zůstal. Větších rolníků s více než 15korci bylo šest, menších 15.

Za 1. republiky byla těžba na dole zastavena. Procento železa ve vytěžené rudě bylo nízké. Po roce 1945 byl důl znovu otevřen, ale v roce 1964 musel být zlikvidován, neboť byl velice ztrátový.

Z doby 1. republiky je pro obec nejdůležitější provedení elektrifikace, postavení sokolovny, zařízení spodní kanalizace a vybudování silnic. V roce 1939 měla obec 126 popisných čísel.

V květnu 1945 vytvořili občané za vedení pana Františka Vinše odbojový oddíl, který sezapojil do organizace "Železo" a vytvořil skupinu Ž-7.

Na podzim 1945 přesídlilo 39 rodin do pohraničí. Bylo to 121 občanů.

Ještě bych zde chtěla připomenout výklad původu jména naší obce. Dr. Antonín Profous v knize Místní jména v Čechách píše u hesla Jinočany:"V knize Deset urbářů českých, kterou vydal Emler, je údaj z roku 1406: vila Ginoczany, monii Brzewnow. Toto místní jméno povstalo z přezdívky obyvatel jinoci, znamená samotáři, poustevníci a z toho odvozené významy. Když se na ten význam pozapomnělo, anebo, aby se na něj zapomnělo, bylo místní jméno přetvořeno v Jinočany = ves lidí bydlících v Jinocích." Dávný název části obce Poustka (dnes název ulice Na Poustce) nám tento výklad potvrzuje. Název Poustka se objevuje již v zápisu Josefa Špačka o předání gruntu z roku 1826, hovoří se v něm o zahradě na Poustce.

Z novodobých dějin je třeba připomenout dvě důležité události. V roce 1960, při územních změnách ve státě i okresech, došlo ke změnám i v naší obci. Bylo k nám připojeno hospodářství ČSSS Mirešice a 40 rodinných domků Nových Třebonic, které tvořily poslední dvě ulice na východě obce. Dříve obě tyto osady patřily k obci Třebonice. Počet obyvatel se zvýšil o 217 osob.

První záznam o dvoru Mirešice je z roku 1279. Opat Břevnovského kláštera Kristián koupil dvůr od bratří Volkmara a Viléma z Paběnic. V roce 1437 zastavil císař Zikmund Třebonice s Mirešicemi Václavu Cvokovi, měšťanu pražskému, za 100kop grošů. Od něj jej koupila obec Menšího Města Pražského, ale po roce 1623 jej musela klášteru bez náhrady vrátit.

Mirešice byly majetkem kláštera Benediktinského řádu u sv. Markéty v Břevnově. V roce 1860 byly upraveny tak, jak je vidíme dnes. Klášter pronajímal dvůr s poli, loukami, zahradami a rybníkem do roku 1929 za 36 000 Kč ročně, poté za 100 000 Kč ročně. Od roku 1939 zde klášter hospodařil sám. V roce 1950 přešel majetek dvora do správy státu.

Druhou významnou událostí bylo otevření nové budovy mateřské školy v roce 1977. Je postavena na severozápadě obce stranou od všeho hluku. Má pěkné hřiště, kde si děti mohou uprostřed zeleně hrát, cvičit i trávit volný čas.