Hartmanice

Pro toto tvrzení svědčí i velmi staré doklady lidské přítomnosti v nedalekém okolí. Z nejstarších nálezů je nutné jmenovat klínovou měděnou sekeru, která je uložena v Národním museu v Praze z prostoru Mažic a pak kamenný klín ze Zálší. Jistě však tyto nálezy nejsou posledními a pod našima nohama se bez povšimnutí nalézají další. Za zmínku stojí i rozsáhlé sídliště u obce Sobětice na polích za Jezárkem. Toto sídliště lze klást do doby před 3mi tisíci lety. Uplynula pak velmi dlouhá doba a vlastně až první písemné záznamy z roku 1219 říkají něco o naší vsi. Tímto záznamem je svědečná listina Přemysla Otakara I. z roku 1219, kde se objevuje jako svědek vladyka kraje bechyňského, jakýsi Předík z Hartmanic. V této listině král dává Milevskému klášteru pod držbu jakousi ves Bojenice. Na toto ranné období hartmanické historie zdá se ukazuje rozsáhlý nález keramiky, která byla objevena ve skupině kulturních jam na poli nad Šlojířem pod Božími mukami u nové vodárny, které byly odkryty v souvislosti s melioracemi před několika lety. Byly zde objeveny kachle, tyglíky, části nádob a trojnožek, které jsem osobně

předal do Jihočeského musea, kde byly datovány do začátku 13 století a jejich místo nálezu bylo předáno dr. Krajícovi do táborského musea, kam lokalita patří. Nedostatek peněz na výzkum však brání dalším vykopávkám. Možná, že právě nejstarší ves byla založena právě zde, blízko bývalé studánky ve Šlojíři. Sám název Šlojíř je velmi starého gotického původu.

V období 14 století se výrazně Hartmanice spojují s historií blízkého Horního Bukovska. Nejstarší záznam církevní zprávy je z roku 1354, kde se uvádí, že k místnímu kostelu sv. Štěpána na Horním, přináleží kromě Zálší, Mažic, Klečat a dvou zaniklých osad a to Skrbkovem a Doubím také Hartmanice. Zaniklá ves Skrbkov se nacházela mezi Klečaty a Hartmanicemi, Doubí pak v lese u Horního Bukovska za hornobukovským dvorem blízko prastaré cesty za polákovským rybníkem.Je zde jmenován i kněz Petr, který zde působil před rokem 1359 a pak celá řada dalších kněží, jejichž výčet končí až rokem 1416 Petrem z Dráchova. Všichni tito měli své farníky ze vsi Hartmanice. Pak se již objevují husitské bouře se svým kvasem a jistě mnozí obyvatelé našli díky myšlence husitství své místo za hradbami Tábora. Navíc četné průjezdy vojsk všech stran výrazně zdecimovaly krajinu a její obyvatelstvo.Toto období krásně popsal A. Jirásek ve svém díle Proti všem. Z období husitského a vlastně celého 15.století není věrohodných zpráv o majitelích Hartmanic, zdá se však, že krajina patřila pod majetek Rožmberský a částečně v oblasti Kurákova pod panství Žimutické, které nejdříve kolem roku 1414 měl v držení rod Kraselovských, konkrétně Lipolt z Kraselova, který patřil mezi české pány, kteří podepsali stížný list proti upálení Jana Husa. Pod rodem Kraselovských, jejichž sídelním místem byl hrad Dobronice u Bechyně zůstává část nynějších pozemků hartmanických až do jejich prodeje Janu Čabelickému ze Soutic a tím pozemky připadly pod Týnské panství. Janův vnuk opět Jan přikupuje od Jana staršího ze Švamberka roku 1554 ves Hartmanice, Doubí a Korákov a po jeho smrti se panství dělí mezi čtyři syny – Prokopa, Karla, Adama a Albrechta. Karel od svého sourozence kupuje Korákov a Hartmanice, obnovuje rybníky – Farářský a Mnichovec a opravuje Žimutickou tvrz. Zde žije až do roku 1618. V letech 1623 je odsouzen pro účast ve stavovském povstání císařem ke ztrátě majetku, který je však vrácen císařským dekretem jeho synu Václavu, který jej však v roce 1630 prodává Janu Filipovi Kracovi ze Šafrštejna. Jan Filip byl typickým bojovníkem třicetileté války, který svůj dobrodružný život ukončil po zradě císaře stětím na vídeňské radnici v roce 1635 26. června. Jeho statky včetně Hartmanic pak propadly ve prospěch císaře, který je vrací do rukou Václava Čabelickébo roku 1642. Třicetiletá válka výrazně změnila charakter krajiny a stala se z ní neobdělaná pastvina, pozvolna zarůstající lesem. Mnohé vesnice byly zpustošeny a vypáleny a počet obyvatel klesl na třetinu. A tak 2. května 1648 prodává Václav Čabelický Žimutice s pivovarem, ves celou pustou, dvory Sobětice a pusté Štipoklasy, společně s pustými Hartmanicemi, Krakovčicemi a Kurákovem, všechny vypálené, Janovi z Ekrštorfu. Po třicetileté válce dle soupisu majetku v Berní rule se v Hartmanicích napočítalo 5 rolníků. Každý měl 48strichů půdy. K nim přibyli roku 1652 4 další rolníci, roku 1653 dva a roku 1654 jeden. V těchto letech byli ve vsi 2 koně, 50 volů, 61 krav, 50 jalovic, 127 ovcí a 26 vepřů. V roce 1654 žili v Hartmanicích tito obyvatelé se svými rodinami : Václav Habeš, Jiří Mařík, Jiří Hanoušek, Matěj Soukup, Vít Chvátal, Tomáš Švec, Jan Klein, Antonín Dudlíček, Václav Kuba, Jiří Lukáš, Jan Kolín, Jan Novák, Martin Tourek a Jiří Polák. Grunt Panochovský, Vítkovský, Vojtěchovský, Klaudovský a Čápovský byl pustý. Další záznamy o vsi jsou až z doby kolem roku 1713, kdy se ve vsi objevují jména : Habeš, Václav Mařík, Vojtěch Hanoušek, Martin Soukup, Ondřej Chvátal, Matěj Hauer,Václav Klein, Jiří Suslíček,, Matěj Kubů, Kateřina Lukášová, Tomáš Kolín, Václav Nováček, Jiří Tourek, Václav Polák, Vít Panocha, vdova Řehořová, Václav Vojtěch, Pavel Klouda a Václav Čáp. V této době již Hartmanice patří rodu Švarcenberků, kteří ves kupují 5. září 1676 od Jana z Ekrštorfu. Pod rodem Švarcenberků se drží až do první republiky. Pod rodem Švamberků se drží až do první republiky. Hartmanice patří dlouho mezi vsi dřevěné a ještě mapa Stabilního katastru z roku 1828 ukazuje, že ve vsi byly pouze tři kamenné stavby a to dva na vsi a pak statek Kohoutů. Teprve od poloviny 19. století se charakter mění v návaznosti na stavby v Mažicích a Zálší. Honosné a velmi umělecky a historicky hodnotné jsou zejména statky Nováčků, část statku Čápů, Maříků. Závěrem mi dovolte, abychom při dnešním srazu vzpomněli i na ty , kteří již nejsou mezi námi, ale patřili k významným postavám vesnice po celou dobu její existence. Zde mám na mysli zejména naše padlé v 1. sv. válce, kteří jsou jmenováni na památníku před kaplí.