Dobřív

Slovanské kmeny, které od poloviny 6. století počaly pronikat do Čech, se zpočátku vyhýbaly osídlení Podbrdska z důvodu dostatku úrodné půdy v Polabí, na dolním toku Ohře a v Pražské kotlině. Rozšiřování osídlení dělo se zpočátku proti proudu velkých řek a vnitrozemský hvozd Brdy a starý les Črnín (Křivoklátsko) byly značnou přírodní překážkou. Podbrdskem procházela stará stezka, spojující krajiny podél horního toku Dunaje s krajinami střední a východní Evropy. V blízkosti této stezky byly nalezeny nejstarší doklady o slovanském osídlení Podbrska. Dnešní Rokycansko spolu s Plzeňskem tvořilo pohraniční oblast českého přemyslovského knížectví v dobách jeho vzniku. Nejstarší v této oblasti jsou písemně i archeologicky doložené Stará Plzeň (Starý Plzenec) r. 976 a Plzeň Doubravka (Kostelec Panny Marie) r. 992. Ale od Dobříva jen 10 km vzdálené Cheznovice přinášejí vzácné doklady z pohřebiště, objeveného na návrší Varta, kde bylo odkryto několik mohylových hrobů, které svou výbavou určují stáří tohoto místa na X. a XI. století. Kromě již zmíněné stezky přes Rokycany byla zde ještě stezka druhá, spojující už v době bronzové staré hradiště na Plešivci s osídlením na Nezvěsticku. Při této stezce jsou známy staré rudné doly na Jedové hoře u Komárova, dále výroba železa v Komárově, na Černém potoce už zmíněná rýžoviště zlata apod. A na této stezce se pak objevuje Dobřív. V době svého vzniku byl malou osadou nebo dvorcem, patřícím Dobřějovi. To je patrné ze samého názvu obce, tak jak jej vysvětlují badatelé v oboru toponomastiky. Název Dobřiev (původní znění) je jméno přivlastňovací od Dobřiej, vzniklé měkčící příponou měkké jer, dnes nevyslovitelnou. Hypotetický Dobřiej dal jméno i obcím Dobříš, Dobříč a Dobřejovice, případně Dobřejice, ležící všechny na jih a jihozápad od Prahy. Jednalo se možná o člena knížecí družiny, který v pohraničí českého přemyslovského knížectví zakládal osady. Badatelé zařazují vznik těchto obcí do XI. až XII. století. První písemné zmínky o původní vsi Dobřievo pocházejí z roku 1325. U obce bylo i naleziště železné rudy ve stráni Bábovky a Konesova vrchu a zařízení na její zpracování v prostoru dnešního Hořejšího jezu. Vesnice jako celek byla rovněž oplocena, nejdříve proutěným plotem, později hradbou z kamenů, krytou na hřebenu drny. Tato hradba se v Dobřívě zachovala ve zbytcích až do poloviny 20. století. Až do doby krále Přemysla Otakara II. žila celá tato krajina klidně, dosáhla značného rozmachu, byly zakládány nové vsi, hrady, dokonce zde vznikl klášter šlechtického založení (Klášter sv. Maří na Ostrově, později zvaný Svatá Dobrotivá) roku 1263. Po smrti Přemysla Otakara II. to už bylo horší. Dobřív poznal drancování za poručnické vlády Oty Braniborského a hlad v letech neúrody 1281 – 1282. Pak přišla klidná doba za vlády Václava II. a jeho syna Václava III., ale už krátké mezivládí habsburské a korutanské v letech 1306 – 1310 přineslo do země neklid. Ani za Jana Lucemburského nepřišla doba rozkvětu – chtěl totiž povznést svůj rod mezi přední panovnické rody evropské a pro tuto svou velkorysou, finančně nákladnou, politiku, se nerozpakoval zastavovat královský majetek v Čechách. Došlo i na část Plzeňska, na vesnice Dobřív, Hrádek a Kuškov. Byly zastaveny panu Nechvalovi z Osvračína. Badatelé se domnívají, že Nechvalovi dal král souhlas k postavení na tomto novém panství, dnešního tzv. Vimberka u Melmatěje, ale tento malý velmi dobře opevněný hrádek v době zástavy už stál. Jak se hrad skutečně jmenoval, není známo. Byl dřevěný, obklopený hlubokým příkopem a valem. Okolo hradu vzniklo podhradí s několika staveními. V roce 1318 vypukl následkem domácích válečných událostí velký hlad následovaný morem, lidé umírali po tisících. Dvě Nechvalovy vsi se ještě vzpamatovaly, ale třetí, Kuškov, zmizel z povrchu zemského úplně. V držení Rožmberků (1325 – 1431) Král Jan na svých cestách po Evropě byl často provázen Petrem z Rožmberka, nejvyšším komořím království Českého a Heřmanem z Miličína, nejvyšším stolníkem. V listopadu 1325 král s celou královskou kanceláří dorazil do Münnerstadtu, města v Dolních Francích, kde se zdržel několik dnů. A zde také 4. listopadu vydal listinu, jíž Petrovi z Rožmberka dovolil vykoupit pusté vesnice Dobřív, Hrádek a Tuškov (to je omyl písaře, správně by mělo být napsáno Kuškov) ze zástavy Nechvala z Osvračína. Tyto vsi postoupil král Rožmberkovi do dědičného vlastnictví. Rožmberská država v Plzeňském kraji se rozrůstala. Dobřív za rožmberské vlády ožil. Pomalu se zabydlely usedlosti dříve opuštěné a vznikaly nové podle plánu (založení řadové vsi). snad i na břehu potoka (Malá Strana). Po odchodu Petra do kláštera (poté, co ovdověl) došlo ke změně držby v rožmberském rodě. Majetek drželi společně bratři Petr, Jošt, Jan a Oldřich. Tito se brzy dostali do sporů se svými jihočeskými sousedy, pány z Landštejna, což přerostlo v jihočeskou válku. Rožmberkové odmítli výzvu krále Karla IV. ke smíru a tak král proti nim vytáhl vojensky a začal bořit jejich hrady a drancovat jejich vesnice – mezi nimi byl jistě i Dobřív. Asi v polovině XIV. století bylo započato s těžbou železné rudy pro hutě ve Strašicích a vznikla ves Horka, dnes Hůrky, kde se pak těžila železná ruda i pro dobřívskou huť v následujících stoletích S postupem let Dobřív několikrát změnil svého pána v rodě Rožmberském. Pod náporem husitů se ale odlehlé rožmberské državy začaly rozpadat. Rožmberk nechtěl, aby jeho majetky byly příliš drancovány, a proto uzavřel smlouvu s panem Zdeňkem z Rožmitálu, který stál na druhé straně kalicha, a touto smlouvou mu postoupil Strašice a okolí, včetně Dobříva a svěřil mu také úřad purkrabský na Zbiroze. Později na tomto panství odškodnil ještě Kunatu Kaplíře ze Sulevic částkou 3000 kop grošů za odstoupení Zvíkova a nakonec roku 1431 Zbirožsko i se Strašicemi a Dobřívem prodal císaři Zikmundovi. Tak se Dobřív po více než jednom století vrátil do majetku českého krále. Vznik a rozvoj huti Král Zikmund Dobřív a celé zbirožské panství nedržel dlouho. Ve třicátých letech 15. století, ještě předtím, než byl přijat r. 1436 českými stavy za krále, postoupil Zbirožsko Hanušovi z Kolovrat. Král se ale ze získaného trůnu dlouho netěšil, již 1437 zemřel a po dvou letech zemřel i jeho nástupce Albrecht Habsburský. V roce 1450 po smrti Hanuše přešel Dobřív do majetku jeho syna Hanuše II. z Kolovrat. O své panství se valně nestaral a roku 1477 je prodal svým synovcům bratřím Jaroslavovi a Zdeslavovi ze Šternberka. Po nich získal tuto oblast Václav Popel z Lobkovic, po něm jeho synové. Lobkovické panství přineslo do Dobříva výrobu železa ve velkém – vznikla železná huť, která se poprvé objevuje v knihovních zápisech. Kolem roku 1526 pracovala huť už naplno. Krátce před rokem 1566 se železná huť dostala do majetku nebo nájmu – nelze přesně určit majetko-právní vztahy – bratří Jiřího a Matouše Boška, kteří současně drželi i rokycanskou městskou huť. Museli být finančně dobře situovaní, když mohli mít současně 2 huti. V letech 1570 a 1677 se na huti připomíná Mates Kynyk, mlynář a hamerník. Po jeho smrti huť připadla opět vrchnosti a Ladislav z Lobkovic ji r. 1590 prodal Klimentu Forbergerovi. V té době byla mimo provoz a ve špatném stavu. Forberger záhy zemřel a jeho vdova Markéta se provdala za Beneše Kolmana, který huť uvedl plně do provozu. Majitel panství Ladislav z Lobkovic byl obviněn z pokusu svrhnout krále Rudolfa II. Před trestem uprchl ze země a jeho jmění bylo zabaveno. A tak v roce 1594 přešel Dobřív opět do majetku královské komory a až na kratší dobu několika zástav zůstal v rukou českých králů do konce feudalismu, tj. do roku 1848. K rozmachu železáren v Dobřívě, ale i ve Strašicích přispěli také majitelé Rožmitálu Gryspekové z Graspachu. Ti drželi Rožmitálsko v letech 1555 – 1621 a založili hutě na Padrti. Aby měly hutě pro pohon kladiv a měchů dostatek vody, byly založeny Padrťské rybníky a ty byly pak vydatným zdrojem stálé vody pro 3 hutě padrťské, pro hutě ve Strašicích, v Dobřívě, pod Pavlovskem, v Hrádku a v Rokycanech.Beneš Kolman ve snaze konkurovat sousedním železárnám se spojil k postavení vysoké pece s majitelem strašických hutí Jindřichem Kašparem de Sarth. Vysoká pec v Dobřívě byla asi 6 m vysoká při nejširším průměru 170 cm. Taková pec byla schopna produkovat litinu, jejíž použití na odlévání střeliva, dělostřeleckých koulí přineslo pozdější nebývalý rozmach hutnictví na Podbrdsku. Na dobřívskou huť se přiženil Šalamoun Šírer a jeho tchyně mu ji postoupila falšovanou smlouvou, datovanou k roku 1596. V té době ale ještě žil Beneš Kolman a huť zveleboval. V roce 1608 byla huť i s vesnicí Dobřív králem Rudolfem II. zastavena třem sestrám Běšínským z Běšin na Svinné a Hřešihlavech a vrácena zpět komoře asi roku 1613. To byl již Kolman mrtev a Šírer zde pracoval dál. A právě asi v této době vznikla ona falešná smlouva, antidatovaná k roku 1596 v domnění, že v době zástavní vrchnosti došlo k nepořádkům v písemnostech. Asi k nim opravdu došlo, jinak by nebyla sestavena vizitační komise, která měla provést inventarizaci celého panství. Vizitační úředník hrabě Kinský zjistil, že huť patří jako odúmrť komoře (dle doložky ke smlouvě s Benešem Kolmanem), takže vdova postoupila zeti i to, co jí nepatřilo. Huť byla Kinským značně nadceněna, Šírer se odvolal ke komoře, neboť Kolman do huti investoval značné prostředky a nakonec bylo rozhodnuto, že 2/3 huti jsou majetkem komory a 1/3 je Šírerova. Než se celá věc vyjasnila, došlo ke stavovskému povstání, vypukla třicetiletá válka a o právní postavení hutě se nikdo nestaral. V době před dlouhou válkou byl dobřívským nadřízeným hejtman zbirožského panství Tomáš Zelendar z Prošovic, plzeňský erbovní měšťan. Ten vydíral poddané, jak se dalo, a byl velmi neoblíben. Toto jeho zacházení s poddanými jako by předznamenávalo dobu následujících 30 let, kdy dobřívským šlo často již jen o holý život. Třicetiletá válka Válka se Dobříva zpočátku dotýkala jen nepatrně. Huť pracovala naplno a obyvatelstvo mělo dostatek prostředků ke slušnému živobytí. Po porážce českých stavů se ale poměry zhoršovaly. Došlo ke znehodnocení měny, ceny potravin vylétly nahoru, poddaní byli odírání hejtmanem Zelendarem. Počátkem roku 1623 se stal hejtmanem panství Vodopius z Vrchník, který nebyl o mnoho lepší. Přičinil se ale o to, že dobřívská huť přešla konečně r. 1624 do plného vlastnictví Šalamouna Šírera. V roce 1627 vyšlo nařízení císaře Ferdinanda II. o povinném přestoupení na katolickou víru („násilná rekatolizace“). V Dobřívě ještě za 25 let nebylo toto přestoupení úplné. Rok 1632 přivedl do našeho kraje významnou postavu, která se krvavým písmem zapsala do jeho dějin. Jako výrobce munice pro vojska Albrechta z Valdštejna se zde objevil Matiáš Zanetti de Dieu. Na Podbrdsko přišel s patentem císařského vojevůdce Albrechta z Valdštejna, který ho pověřoval v komorních železárnách vyrábět munici a děla pro armádu. Zanetti usiloval všemi prostředky o získání dobřívské hutě, neboť Dobřív měl k dispozici výbornou rudu. Proto byla znovu nadhozena otázka majetnictví huti a doporučení její odkoupení zpět k rukám královské komory. Při převzetí hutě v lednu 1636 „k ruce J. M. C.“ byl sepsán inventář. Zanetti dobřívskou huť nezískal, protože k ostatním komorním podnikům neplnil smluvní závazky. Pro jeho dluh na státní pokladně mu komise zabavila majetek. Zanetti se proto zakrátko dostal do hádky s hejtmanem Korkou, a probodl ho kordem. Následně byl uvržen do vězení. Měl původně dostat trest smrti, ale pro „prospěšné služby, které poskytoval armádě“, mu byl trest prominut. Evropská válka se zásluhou Švédů dostala i do Čech, jejichž vojsko pod velením pověstného Banéra v říjnu 1639 vypálilo Rokycany, Zbiroh a obsadilo Dobřív, jehož huť používalo pro výrobu munice. Švédy vytlačovaly oddíly Uhrů a Charvátů, kteří zde později krátce tyransky hospodařily. Druhé švédské tažení se zdejšímu kraji naštěstí vyhnulo. Na podzim 1642 přišlo na panství 16 pluků jezdectva. V polovině listopadu byl do Dobříva vložen Špíglovský pluk a do Strašic Collenpergrovský. Pluky drancovaly vesnice a terorizovaly místní obyvatelstvo. Oba se pak podílely v Rokycanech na známém decimování Madlonova pluku. Vojsko bylo přítomno na panství až do konce třicetileté války. Obyvatelé tajně opouštěli vesnici a utíkali do lesů, takže i hutě musely opět zastavit práci pro nedostatek dělníků. V posledním roce války táhli Švédové na Prahu, v červenci 1648 generál Königsmark obsadil Rokycany, ale dalšího utrpení byl už Dobřív ušetřen. Třicetiletá válka skončila 24. října 1648 uzavřením Vestfálského míru. Lid si oddechl, ale strašná bída zůstala. Po válce Po skončení třicetileté války bylo v Českém království vypleněných nebo zcela zničených 80 měst, 813 vesnic a 215 zámků. Úbytek obyvatelstva se odhaduje na 1 milion osob, tj. asi 50 % všeho lidu. Ten nebyl způsoben jen válkou, ale též hladem, morem a vystěhovalectvím. I v Dobřívě, kde vesnice nebyla vypálena, byla značná fluktuace obyvatelstva. V době války i po ní se v Dobřívě usadilo značné množství Němců. Válka přinesla chudobu poddaným, a zisky nejen majitelům hutí, ale i hejtmanovi panství. Rekatolizace zde nepostupovala tak rychle, jako ve městech. V poválečných letech dobřívská huť prosperovala. Vilím Šírer věnoval manželčino věno do výstavby druhého hutního závodu v Dobřívě. Po úpravě vodních toků, vybudování většího rybníka a úpravě odtoku byla lépe využita vodní síla a vznikla tak Hořejší huť. Kolem ní se rozrostla skupina chalup „Na hořejší huti“ a provozu ve vsi se od té doby říkalo „Dolejší huť“. Dnešní budova Hořejšího hamru ovšem není původní z Šírerovy doby, ani rybník nebyl toho rozsahu jako dnes. Ve druhé polovině XVII. století byly v Dobřívě dvě hospody. V roce 1657 dostává své dnešní jméno skupina chalup „Melmatěj“ – Matěj Wild koupil od své sestřenice mlýn, dříve zvaný Hradský a později Juliusovský. Ten byl zapsán do pozemkové knihy Mühl Mateg (čteno Mýlmatěj). Roku 1658 královská komora zrušila nájemní smlouvu v klášterské a strašické huti Zanettimu a on z kraje odchází. Rok po Zanettim odchází na odpočinek hejtman Kolenec a přichází nový hejtman Rudolf Gallides z Rosendorfu, který po 10 letech zemřel a byl nahrazen důchodním Jiřím Heimem až do r. 1671, kdy nastoupil nejhorší pán všech dob, hejtman Samuel Ignác de Bois a jeho pravá ruka, zbirožský purkrabí Matyáš Sychrovský. Teď teprve poznali poddaní skutečný útisk a bídu temna. Cena železa v té době dále klesala a byly znovu sníženy mzdy hutníkům a uhlířům. K tomu přistoupila ještě neúroda, ale vymáhané dávky zůstaly stejné. Dobřívští tedy v roce 1671 nechtěli platit učitele při farní škole mirošovské. Protože se dobřívských v této věci zastal i hejtman, lze mít za to, že do této školy asi žádné dítě z Dobříva nechodilo. Škola ve vsi byla postavena až na počátku XVIII. století. Před rokem 1675 se objevuje první zapsaná chalupa na Pavlovsku. V roce 1681 zemřel v Rokycanech majitel dobřívské huti Vilím Šírer. Jeho syn Šalamoun převzal huť, jenže ta neprosperovala a i vzhledem k dalším problémům ji pronajal Václavu Nigrinovi, hejtmanovi mirošovského panství a nakonec mu ji i prodal. Komora ale kupní smlouvu neschválila a sama ji roku 1693 odkoupila. Tak odešli z Dobříva Šírerové z Waldheimu, kteří drželi huť bezmála jedno století (1596 – 1693). Osmnácté století V osmnáctém století bylo v huti zjištěno, že budova Hořejšího hamru je sešlá na spadnutí a bylo rozhodnuto postavit novou. Po přestavbě hamru byl kanál, odvádějící vodu od vantroků, překlenut. Tím se zamezilo sesouvání haldy, která už pomalu převyšovala hamr, do odpadového kanálu. V roce 1703 poklesl odbyt železa natolik, že hamry vyráběly na sklad a nebyly peníze na výplaty zaměstnanců. I přes finanční potíže ale musela být roku 1707 přestavěna vysoká pec, protože stará už byla značně zchátralá. Posléze bylo panství zastaveno Lichtenštejnům a za nich nastal neobyčejný rozmach brdského železářství. V roce 1717 byl pořízen soupis celého Dobříva a z něho zjišťujeme, že zde bylo 23 statků, tedy stejně, jako před 338 lety. Huť v té době živila kolem 25 rodin. Počet obyvatel obce můžeme odhadovat na 250 – 300. V roce 1722 skončila zástava panství Lichtenštejnovi a opět započala hospodařit komora. Poměrně velké množství osob pracujících v huti a bydlících v nájmu vyvíjelo tlak na vrchnost, aby jim povolila postavit si vlastní střechu nad hlavou. A tak v roce 1730 byl dán souhlas k parcelaci části obecních pozemků k stavbě chalup. Stavba byla podmíněna stavbou zděného komína a i u dalších domů se nařizovalo dosavadní prkenné komíny nahradit zděnými. Žádná z dodnes zachovaných roubených chalup není starší 260 let. Vrchnost na likvidaci prkenných komínů přísně dbala, neboť byly nejčastější příčinou vzniku požárů. Po nástupu Marie Terezie na trůn vypukly tzv. války o dědictví rakouské, které přivedly do Čech cizí armády a na podzim 1741 obsadili Dobřív Francouzi. Ubytovali se v chalupách ve vsi a zabrali pro sebe celou válečnou produkci železáren. Obec opustili po roce pobytu. Po odchodu Francouzů a Bavorů z Čech nebylo válečné nebezpečí ještě zažehnáno. Proto se věnovala větší péče produkci komorních železáren a modernizaci těchto zbrojovek. Do Dobříva přišel r. 1747 nový šichtmistr Baltazar Preinhälter, zkušený železářský odborník, který zvýšil produkci a obnovil výrobu litých dělostřeleckých koulích, neboť v roce 1757 vypukla válka s Pruskem, trvala pak 7 let. Změny ve výrobě přinesly také změnu zaběhnutého způsobu života zaměstnanců. Hospoda v huti byla zrušena a r. 1750 uděleno právo šenku Václavu Jedličkovi v chalupě naproti huti. Tak vznikla dnešní Stará hospoda. Zvýšený provoz huti si také vyžádal opravu „Švédského“ mostu. Byl zpevněn oblouk, roku 1762 byla u něho postavena socha tehdy moderního svatého Jana Nepomuckého a roku 1764 nové zábradlí. Roku 1770 bylo přikročeno k číslování domů podle pravidel platných pro celou monarchii. Tak číslo 1 měl vždy zámek, kde zámku nebylo tedy fara, kde nebyla, dům rychtáře. Od tohoto prvního čísla šlo pak číslování ve směru hodinových ručiček kolem středu obce, pak následovaly stavby na okraji nebo na předměstí. V Dobřívě bylo postupováno přesně podle této instrukce a číslování je dodnes stejné. Jen čísla 3, 4 a 8 jsou uprostřed vsi zbourána. Domněnka, že číslo 1 bylo nejstarší stavení, je mylná. Téhož roku pak velká povodeň v dubnu a nepřetržité deště v červnu předznamenaly dva těžké roky neúrody, hladu a drahoty, v nichž ve vsi pomřelo 68 osob hlady a 30 lidí se vystěhovalo do Uher. Sám císař Josef II. navštívil Zbirožsko 18. října 1771 a ve snaze pomoci hladovějícím odevzdal zámeckému kaplanovi 60 dukátů. Jenže při vysokých cenách obilí se hladomor nepodařilo zmenšit. Až teprve větší úroda na podzim 1772 a v dalších letech zastavily úbytek obyvatelstva. V roce 1777 byla zrušena robota na komorním panství a přeměněna na placení peněžní dávky. V Dobřívě bylo celkem 51 čísel a 2 na Pavlovsku. Z nich byla zrušena robota u 19 usedlostí v Dobřívě a 1 na Pavlovsku. Škola Poprvé se o škole – spíše o učiteli – píše 15. 2. 1671 v dopise hejtmana de Bois faráři mirošovskému. Farář totiž chtěl, aby dobřívští přispívali na učitele, ale ti argumentovali tím, že do školy z Dobříva nikdo nechodí. Protože v té době nebyla povinná školní docházka, nemusel do školy nikdo chodil. Hejtman s tím souhlasil a žádost faráře odmítl. Další zmínka o kantoru z Dobříva je z roku 1688, kdy je jako kmotr při křtu uveden Martin Raimon, „cantor“ z Dobříva. Ovšem v té době škola přímo v Dobřívě nebyla. Školní budova je v Dobřívě doložena až v roce 1732, soukromá, zřízená bez povolení konsistoře, asi při č. p. 24 za mostem na Malé straně. Roku 1763 chtěl majitel tuto chalupu prodat, obec intervenovala u vrchnosti, ale nic naplat, děti byly přestěhovány do dřevěného provizoria. To později vyhořelo a učilo se po chalupách, což vyvolávalo mnoho zlé krve. Asi počátkem 19. století byla postavena škola na břehu potoka, naproti statku č. p. 1. Při častých povodních byla obklopena vodou a děti nemohly do ní docházet. Až roku 1824 za dramatických okolností, kdy učitele Ignáce Zíku zachránili na koni, se škola zřítila a trosky voda odnesla. Po zřícení školy pak téměř 20 let v Dobřívě stálá školní budova nebyla. Až ve 40. letech 19. století byla postavena přízemní budova nové školy, která přes četné přestavby slouží svému účelu dodnes. Až do roku 1870 byla dobřívská škola jen filiálkou školy mirošovské, pak se osamostatnila. V roce 1876 už jednotřídní škola nevyhovovala, počet dětí dosáhl 226 a musela být otevřena 2. třída v č. p. 9 („Blechovna“) na návsi. Školní budova byla proto v roce 1881 zvýšena o 1 patro, rozšířena o 3 třídy a děti se do ní všechny vrátily. Hospodářský růst Bylo po francouzské revoluci a panovník František II. válčil s Francií. Proto také dobřívská železárna prožívala konjunkturu. Zvýšila se poptávka po levné a kvalitní rudě. Správa zbirožského panství pověřila proto roku 1793 šichtmistra Jana Štěpána Černého geologickým průzkumem v okolí. Na základě jeho hledání byl pak otevřen důl Zasnoubení Panny Marie blízko dnešního Hrádku od kostela sv. Jakuba směrem ke Kocandě. Byl otevřen další důl ve Vlči. Geologický průzkum objevil v lese, přes který vedla umrlčí cesta na hřbitov skalky, ze kterých se dal lámat vhodný kámen na vyzdívku vysokých pecí. Zde pak vznikl lom, který kámen dodával do všech komorních železáren i do vysokých pecí na západě Čech. Na místě zaniklého lomu vzniklo pak v polovině minulého století přírodní divadlo a letní kino. Dosavadní ráz obce narušila v letech 1815 – 16 stavba silnice z Mirošova do Strašic. Byl vybudován vlastně první moderní silniční obchvat. Původní cesta totiž nespojovala Mirošov s Dobřívem přímo, ale vedla přes Chýlice, umrlčí cestou okolo mlýna, středem obce po návsi, podél potoka kolem Staré hospody a dál na Melmatěj. Nová trasa silnice spojovala Mirošov přímo s Dobřívem, zde přeťala záhumenicové lány a šla mimo střed obce kolem panské fořtovny do Strašic. Hostinský Jedlička, majitel hospody (č. p. 48) chtěl proto při nové silnici otevřít další hospodu, ale jeho žádost o přenesení živnosti magistrát zamítl. Ale Jedlička na svém pozemku, ležícím za dnešní Starou hospodou, postavil nový dům č. p. 68 a jeho synovi Ignáci byla hostinská živnost při nové silnici v roce 1821 povolena. Tak vznikla „Nová hospoda“. Po skončení napoleonských válek klesala poptávka po surovém železe. a proto se správa panství rozhodla vysokou pec v Dobřívě zastavit po roce 1819 byla zbořena. Poté se v hamrech zpracovávalo železo z okolních hutí. Železárny na komorních panstvích byly řízeny vždy správou příslušného panství, mnohdy po odborné stránce ne právě na výši. V roce 1835 bylo rozhodnuto vyjmout železárny ze správy panství a podřídit je C. a k. vrchnímu hornímu úřadu v Příbrami. Tím se také sjednotily mzdové tarify, které mírně stouply a byla zavedena převratná novinka – pojištění pro případ úrazu, nemoci a stáří. Revoluční rok 1848 se Dobříva dotýkal jen svými důsledky. Zrušení roboty, zde dávno vykoupené, nepřineslo zdejším obyvatelům nic nového. Ve Zbiroze přestali vládnout na zámku úředníci správy panství, byl zrušen patrimoniální úřad a zaveden Okresní soud. Celé zbirožské panství mu podléhalo a proto ještě celé století patřil Dobřív k soudnímu okresu zbirožskému, ač soud v Rokycanech byl bližší o 12 km. Krátce po roce 1848 dochází k nebývalému rozmachu obce. Jsou postupně přebudovány hutní provozy, zvětšen rybník, vybudována nádrž pod hořejším hamrem, obnoveny 2 jezy a vybudován třetí jako přepad z nádržky. V Dolejší huti byla postavena hala pro novou válcovnu, poháněnou turbinou, pece pro ohřev železa a nová krájírna na tenké cvokařské železo. Celá přestavba hutí a vodních děl byla dokončena roku 1858. Stejně jako v minulých letech, i nadále bylo v okolí Dobříva usilovně hledáno uhlí. Byla zde nalezena sloj o mocnosti asi 1,5 metru a na jámě, označené číslem 1, se začalo s jeho těžbou. Přestavba dobřívských železáren a vznik dolů znamenaly nárůst pracovních příležitostí a s příchodem dalších dělníků také zvýšenou poptávku po ubytování. Blíže dolů byla postavena kolonie dělnických domků nazvaná k poctě ředitele Mirošovského kamenouhelného těžířstva Jana Fitze „Janov“. Došlo ale také k nové výstavbě přímo ve vsi a vedení obce muselo ustoupit občanům a uvolnit obecní půdu nejen pro výstavbu, ale i pro vznik nových polí. Počet obyvatel Dobříva stoupl od roku 1854 z 831 na 105 v roce 1869. K rozvoji Dobříva přispěla také stavba železnice z Rokycan do Mirošova slavnostně otevřená 19. května 1869. Dne 22. listopadu 1869 měl v Dobřívě svatbu herec Národního divadla Jindřich Mošna. Jeho manželkou se stala Josefina Jedličková ze Staré hospody. Mošna pak velice rád do Dobříva jezdil. Na Mošnovu počest zřídilo Muzeum B. Horáka v Rokycanech ve Staré hospodě Mošnovu jizbu a k 80. výročí mistrova úmrtí byla zde odhalena pamětní deska (1991). Nástupu průmyslové revoluce nemohly stačit státní podniky, neboť komorní panství po roce 1848 se stala státními v plném rozsahu. Nutná modernizace všech státních železáren přiváděla tyto podniky na okraj ztrátovosti a jejich řízení C. a k. vrchním horním úřadem v Příbrami bylo těžkopádné a byrokratické. Vídeňská vláda rozhodla tyto podniky postupně privatizovat. Panství Zbiroh bylo prodáno konzorciu vídeňských bankéřů Simundt a Kirchmayer, kteří je ale brzy prodali dr. B. H. Stroussbergovi. Jeho podnikatelský záměr byl velkorysý a s jeho naplňováním se začalo okamžitě po převzetí panství. Výstavbu železáren ve Zbiroze a Holoubkově doplňovala výstavba koksoven na dobřívském katastru, budování pudlovacích pecí v Dobřívě a nakonec rozsáhlá stavba železniční trati z Mirošova přes Dobřív, Strašice, Těně, Olešnou, Kařez, s odbočkou do dnešního nádraží Kařízek a kolem Bouchalky k dnešnímu nádraží Zbiroh a odtud do Františkova. Torzo této stavby je více než z poloviny dosud zachováno, ač trasa nebyla nikdy uvedena do provozu. Uskutečňování výstavby tak obrovského podniku, jakým Stroussbergův plán byl, si vyžádalo značné úvěry, které ale byly zastaveny po krachu vídeňské burzy a pádu několika bank v září 1873. Stroussberg se dostal do platební neschopnosti a v říjnu 1875 byl na všechny jeho podniky vyhlášen konkurz. Hutě po krachu zastavily práci. Z podniků ve Strašicích, Holoubkově a Dobřívě byla vytvořena společnost s r. o. Merores a Hofgengärtner, která spravovala závody po dobu 10 let. Roku 1855 koupil tyto železárny sám Hopfengärtner. Průmyslová revoluce neměla vůbec vliv na zemědělství. Sedláci – starousedlíci - si stále pracovali svým osvědčeným způsobem a sklizeň obilí byla na úrovni neolitického člověka. Skoro 3000 let se technologie sklizně neměnila. To pevně stmelené jádro starousedlíků tvořilo 23 sedláků, domnívajících se, že jen oni jsou dědici nejen tradic, ale i společného obecního majetku, lesů a obecních pastvin. Kdo z „přivandrovalců“ chtěl něco z „obecního statku“, musel poníženě prosit a platit. Peníze se dávaly do „lesní kasy“. V obci vznikla paradoxní situace: obecní příjmy se dávaly z části do obecní, z části do lesní kasy, ale ta byla pro obecní vydání, zvláště na sociální účely, např. vydržování školy nebo chudobince, nedotknutelná. Došlo to tak daleko, že v obecní kase nebyly peníze na vydržování školy a na její nutné zvýšení o další poschodí. Do jediné třídy tehdy chodilo přes 200 žáků. Nejdříve to šalamounsky vyřešili tím, že r. 1885 byla dětem z Pavlovska zakázána docházka do školy v Dobřívě. Ovšem školní docházka už tehdy byla povinná a celé Pavlovsko bylo úředně „přiškoleno“ do Dobříva. Obecní rada, složená převážně ze sedláků, nebyla ochotna peníze na školu poskytnout z lesní kasy a žádala o zvýšení obecních přirážek k přímým daním. Po letech sporů muselo rozhodnout okresní hejtmanství a upozornit pány radní, že žádné výhody „starousedlíků“ neexistují. V roce vyvrcholení sporu bylo v Dobřívě už 125 čísel popisných, tedy chalupníků bez půdy bylo o 100 více, než starousedlíků. Počet obyvatel dosahoval 1400 osob. Při tehdejším volebním systému ale neměla většina těchto osob volební právo a tím nárok na místo v obecním zastupitelstvu. V roce 1883 byla místní dráha Rokycany – Mirošov, končící na nádraží na dobřívském katastru, prodloužena do Nezvěstic. V témže roce o žních vyhořela Malá strana. Těžba v dolech stále klesala vyčerpáním uhelných zásob a po Stroussbergově pádu byly rozbourány i koksovny. Pokles výroby v 90. letech a následné propouštění dělníků přineslo s sebou radikalizaci dělnictva, objevují se požadavky na zkrácení pracovní doby na 8 hodin denně a na zastoupení také dělnické vrstvy v parlamentu. V Dobřívě byla založena hornicko-hutnická skupina, řízená ústředím v Mostě. Mostečtí sociální demokraté ale patřili k německy smýšlející rakouské sociální demokracii a jejich časopis Na zdar počal vzbuzovat u českých lidí odpor. V Dobřívě, kde byl čten, přestal být odebírán a skupina se po 3 letech rozpadla. Roku 1893 se organizují hasiči, 1890 sokolové, vojenští vysloužilci, vznikají společenstva živnostenská a v sousedních obcích záložny na družstevním základě. Přímého železničního spojení Dobřív nedosáhl, ale železárny potřebovaly spojení se světem. Od 1. ledna 1894 se soukromou telefonní linkou spojeny Hopfengärtnerovy továrny v Dobřívě, Strašicích a Holoubkově, roku 1895 byla otevřena pošta v novém domě č. p. 25 na Malé straně. Původní spojení poštovním poslem bylo roku 1897 nahrazeno dostavníkem. Roku 1898 se celá monarchie připravovala na oslavy 50 let panování Františka Josefa I. Mimo jiné dostaly obce od místodržitelství pokyn, aby tohoto jubilea bylo vzpomenuto také nějakou stavbou, nebo akcí veřejně prospěšnou. Dobřívská obec, která toho roku dosáhla již 1495 obyvatel a měla 127 popisných čísel, se rozhodla na počest císaře pána zřídit v obci hřbitov. Jeho výstavba se však protahovala, takže hřbitov byl zasvěcen až 1. ledna 1900 a kaple až v roce 1904. Dalším činem na počest 50 let panování Jeho apoštolského veličenstva bylo vyznamenání 8 dělníků za dlouhodobou práci v huti bronzovou medailí a Josef Tytl, 70letý uhloměřič, dokonce stříbrným záslužným křížem. Stojí za zmínku, že v Hopfengärtnerových podnicích byly sociální podmínky dělnictva tak slušné, že zde za celou dobu jeho života nevypukla stávka. Dvacáté století Na počátku minulého století pracovalo v dobřívských železárnách 360 dělníků. V Dobřívě byla postupně budována velká kovárna a pilníkárna. Kromě Hopfengärtnerových železáren byli v obci ještě drobní podnikatelé: 2 kovárny, 2 truhlárny, zámečnictví, kolářství, krejčí, pekaři a švec. Roku 1904 vzniklo sdružení pěti rolníků, kteří si zakoupili velkou mlátičku poháněnou parní lokomobilou. Ta sloužila až do zavedení elektřiny roku 1920, kdy byla nahrazena mobilním elektromotorem. Další sdružení rolníků si v roce 1913 zřídilo společný vodovod. Zastavení mirošovských dolů roku 1904 ovšem přineslo s sebou zvýšení nezaměstnanosti. Počet obyvatel se od roku 1900 z 1520 snížil do roku 1910 na 1288. Období první světové války První světová válka byla těžkým obdobím v historii Dobříva. Hned v prvním dnu války muselo do rakouské armády narukovat 40 mužů, v dalším měsících další. Jen kvalifikovaní dělníci v železárnách zatím zůstali na svých pracovištích. Železárny okamžitě přešly na válečnou výrobu a dělníci byli postaveni pod vojenskou správu. Pracovní doba se prodloužila na 12 hodin denně. Hned po první válečné sklizni v říjnu 1914 museli všichni rolníci za vojenské asistence odevzdat všechno obilí do mlýna. Pak následovaly rekvizice dobytka. Přišla první hladová zima a zprávy o prvních padlých. V roce 1914 přišlo do vsi na práce u sedláků prvních 12 ruských zajatců, v dalším roce pak na Melmatěj 20 Italů na práci v lesích knížete Colloredo-Mansfelda. Aby bylo možno intenzivněji těžit dřevo, bylo roku 1917 na dobřívském katastru započato se stavbou úzkorozchodné tratě z mirošovského nádraží. Trať ale do konce války nebyla pro pomalou stavbu schopna provozu. Rok 1917 byl absolutně nejhorším rokem v zásobování potravinami za celou dobu trvání války. Zvýšila se úmrtnost z podvýživy. 28. říjen 1918 završil zajímavým způsobem celou válku. O čtyři dny dříve zemřel totiž majitel zdejších železáren Max Hopfengärtner a jeho pohřeb se konal právě 28. října. Dělníci měli volno pro účast na pohřbu a do toho přišla zpráva o vzniku Československé republiky. Radostný smutek. Byl čas na bilancování: z vojáků odvedených do rakouské armády jich 26 přešlo do československých legií, jeden byl dobrovolníkem v armádě USA. Celkem na frontách zahynulo 37 mužů, z toho 6 legionářů. Padlým byl roku 1924 postaven na návsi pomník, dílo akademického sochaře Vojtěcha Šípa. Ještě v listopadu se vraceli první vojáci z fronty. Ale mír ještě nebyl. Na východě nové republiky byla vyhlášena bolševická „republika rad“, podporovaná maďarskými vojsky a naši vojáci museli proti ní bojovat. Velitelem československé vojenské jednotky na východním Slovensku byl dobřívský rodák plukovník František Beran (nar. 22. 2. 1870 v chalupě č. p. 53 – Beranovic chalupa), jenž po vyhnání Maďarů a bolševiků ze Slovenska se stal velitelem 30. p. pluku Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě a potom velitelem brigády v Čáslavi, kde 18. ledna 1922 zemřel. S vojenskými poctami byl pohřben v rodné obci. Mezi světovými válkami V poválečných letech bylo započato s parcelací obecních pastvin po obou březích Kudibalu a vznikla zde nová obytná čtvrť. Postupně byly také zastavovány proluky mezi jednotlivými částmi obce. Dobřív až do první čtvrtiny 20. století sestával z několika části, vzájemně spolu nesouvisejících. Pomineme-li Janov a „Zastávku“, bylo to ve vsi kromě centra části Na Fořtovně, Hořejší huť, Malá strana, Kudibalka a mlýn. Po každé evropské válce dochází k určité radikalizaci dělnictva a politickému posunu doleva a nebylo tomu jinak ani v Dobřívě. Posílila se organizace Sociálně-demokratické strany, roku 1919 byla založena místní DTJ (Dělnická tělocvičná jednota). Rovněž 1919 byla založena odborová organizace „Kovodělník“ a založen dělnický konzum, který roku 1923 převzalo ZKD (tzv. hořejší konzum). Odnož Komunistické strany zde hned v počátcích její existence však založena nebyla. V letech 1919 – 1929 dochází k velkému stavebnímu rozmachu obce, kdy bylo postaveno 50 domů, roku 1920 zavedena elektřina do železáren, budováno sanatorium na Janově, založen potravinářský spolek „Pokrok“, který si postavil svůj dům s prodejnou (tzv. dolejší konzum), byl budován vodovod pro Janov, postavena sokolovna, fara a sbor Jednoty českobratrské, byl zaveden telefon do obce na poštu a lesní správu atd. atd. Na druhé straně ale Hrádek zastavil výrobu a objevila se řada nezaměstnaných. Opět dochází k vystěhovalectví do Ameriky, ale 3 rodiny se vystěhovaly i do nově vzniklého Sovětského svazu. Nezaměstnanost pak vlivem světové hospodářské krize počala roku 1930 opět stoupat. V tom roce měl Dobřív 1401 obyvatel a počet nezaměstnaných se pohyboval pod 100. V roce 1932 už dosáhl čísla 211, potom zvolna klesal na 186 osob v roce 1934. Hospodářská krize dolehla i na místní podnikatele, a tak např. ke konci roku 1931 šla do dražby hospoda „U Koruny“ (č. p. 22 – Malá strana), ale bez úspěchu. Byla prodána až v roce 1932. V místní železárně se přešlo od drahého parního pohonu k vodní síle a opět byla užívána vodní kola a turbina. Hrádecké železárny omezily provoz a postupně propustily 300 dělníků (50 %). Obec ve snaze zaměstnávat místní lidi započala budovat nový obecní vodovod. Další významnou, i když neobvyklou pomocí byla obrovská úroda hub, zvláště hřibů, v létě 1934, které se pak hojně prodávaly na trzích. Ani nezaměstnanost nevedla v Dobřívě k větší podpoře komunistů, jak tomu bylo jinde v republice. V roce 1931 se starostou obce stal Josef Strnad (soc. dem.). Na sklonku 1. republiky v červenci 1938 pak v obecních volbách získali soc. demokraté opět většinu hlasů, komunisté nekandidovali. Domovní výstavba měla po 1. válce až do hospodářské krize vzrůstající tendenci, potom se téměř zastavila a znovu rozběhla od poloviny 30. let. Na sklonku I. republiky bylo už v Dobřívě 300 popisných čísel. V první polovině 30. let počalo využívání zdejší krásné krajiny k rekreaci. Druhá světová válka V roce 1936 bylo jasné, že sousední Německo připravuje novou válku. V roce 1938 to přišlo. Nejprve malá květnová a pak zářijová mobilizace předznamenaly opět další tvrdé roky. Už v polovině září 1938 zaplavili Dobřív první uprchlíci z pohraničí. Okleštěná Česko-Slovenská republika pak po 5měsíčním zkomírání demokracie zanikla prvním odtržením Slovenska a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Německá okupační armáda se v Dobřívě představila 15. března 1939 příjezdem 5 obrněných vozů. Dne 20. dubna na Hitlerovy 50. narozeniny se už v Dobřívě objevili první 2 prapory s hákovým křížem. Železárny převzalo konsorcium německých bank Dresdner Bank, Deutsche Bank a Wiener Credit-Anstalt. Banky však již za rok prodaly Dobřív Josefu Čižinskému. Nezaměstnanost klesla v posledních letech natolik, že už jen 7 lidí se hlásilo k odporu. Němci to vyřešili rázem – všechny poslali do Říše na válečnou výrobu. Válka začala 1. září 1939. Jak válka pokračovala, přešly železárny na zbrojní výrobu, ženy v domácnosti byly zařazeny do práce, hoši a dívky ročníků 1921 a 22 nasazeni na práci do Říše. Židovská rodina Ledererova a cikánská Valdmanova byly odvlečeny do koncentračních táborů. Odpor proti okupantům mezi obyvatelstvem sílil. Vznikly odbojové skupiny (sokolská, Obrana národa, Národně revoluční výbor), mnoho osob z nich bylo pozatýkáno, objevili se partyzáni. Ke konci války v březnu 1945 byla do Dobříva přestěhována škola pro námořní důstojníky ze Štětína. Přeškolovali se na pozemní dělostřelce. Úpadek německé armády se projevoval právě na nich. Žebrali jídlo po staveních, měnili je za cigarety a počali dezertovat. 10. dubna byla veřejně provedena sbírka pro vězně koncentračního tábora v Mirošově, kam byli převezeni vězni z Kounicových kolejí a Špilberku v Brně. Američtí letci začali se soustavným ostřelováním všeho živého na silnicích a na železnici. takže se život postupně zastavil. Od 1. května už nepracovala místní železárna, ani Hrádek. Ze vsi odtáhli námořní kadeti a očekával se konec války každým dnem. Byl ustaven Revoluční národní výbor, který 5. května 1945 převzal moc. Předsedou RNV se stal Emil Pinker, řídící učitel. Byli zatčeni kolaboranti a Němci místní lesní správy, zbraně po Němcích byly svezeny do hasičského domu. Od Prahy pak začaly táhnout na západ kolony německého vojska, což se v Dobřívě a okolí neobešlo bez incidentů a dalších mrtvých. 7. května ráno přijely do Dobříva 3 obrněné vozy armády Spojených států. Nastalo radostné vítání, neboť bylo zřejmé, že jde o konec války. Ne však konec mrtvých. Američané se museli stáhnout na předem stanovenou demarkační čáru u Hrádku a do Dobříva přišla 11. května armáda sovětská. A hned druhý den svou ochotu pomoci „Rudé armádě osvoboditelce“ zaplatili životem dva dobřívští občané (pomohli Rusům opravit auto, za což dostali od nich údajně vodku, po jejímž vypití oba ještě týž večer zemřeli). 25. května byl na shromáždění občanů ustaven Místní národní výbor, jehož předsedou se stal Josef Šístek. V upomínku na oběti 2. světové války byl pomník padlých na návsi rozšířen o desku se jmény obětí. Bohužel deska neposkytuje přesný obraz o obětech z Dobříva, protože jsou na ní jména osob, které z obce pouze pocházely, ale naopak chybí 6 jmen, mezi nimi 4 děti, které zahynuly v Osvětimi. Poválečné období „normalizace“ V květnu 1946 se konaly volby do Ústavodárného národního shromáždění a podle jejich výsledků se upravil i počet členů jednotlivých stran v MNV. Je zajímavé, že komunisté, kteří v dobách největší bídy první republiky neměli v Dobřívě ani jeden mandát, získali 54,7 % hlasů. Voleb se zúčastnilo 1022 voličů. Do roku 1948 byla obec spojena autobusovou linkou s Rokycany a Strašicemi a byla též upravena mateřská školka. Po únoru 1948 nastal velký úpadek obce. Začalo se bouráním starobylých domů č. p. 3 a 4. Každý komunista musel odpracovat 20 hodin na veřejně prospěšné práci, za což byly tyto demolice považovány. V květnových volbách 1948 už byla jen jedna kandidátka „Národní fronty“ sestavená na sekretariátě KSČ. Při volbě se už nechodilo za zástěnu. Pro tuto kandidátku bylo odevzdáno od 1046 voličů jen 848 hlasů, bílých lístků bylo 133 a ostatek byly neplatné hlasy (prázdné obálky, obrázky TGM či Beneše). Těžko lze utvořit obraz dalších 42 let. Archivní dokumenty buď chybějí, nebo nejsou zpřístupněny. Bylo znárodněno, co se dalo, uzavřeny byly soukromé podniky, mlýn , pila, železárny, atd. Nakonec doklepal i Hořejší hamr. V roce 1950 bylo po roční námaze ustaveno menšinové zemědělské družstvo. Rolníkům, kteří nechtěli do družstva, byly zabaveny zemědělské stroje a byli potrestáni pokutami. Stejně ale přivedlo JZD vstoupivší rolníky na žebrotu. Museli odvést dobytek do společné stáje, dát svá pole do společných lánů, odevzdat vozy, koně atd. atd. Od Dobříva byla oddělena osada „Na Zastávce“ (Mirošovské hory) a připojena k Mirošovu, na oplátku byla k Dobřívu přiřazena sousední obec Pavlovsko. Dobřívu byly odňaty kromě zemědělských pozemků i lesy, takže obec neměla vůbec žádný vlastní příjem a byla odkázána jen na přidělené peníze ze státního rozpočtu. Počet obyvatel, který v roce 1945 činil 1710 osob se do roku 1950 snížil na 1537 a o dalších deset let později na 1508 (to už včetně celého Pavlovska). Za 42 let vlády KSČ byli v Dobřívě zlikvidováni všichni soukromníci, mezi nimi bylo 6 obchodů s potravinami, 4 hostince, penzion, 3 pekárny, hamr, mlýn, pila. Dále byla zbourána kaplička se zvoničkou na návsi a několik statků (č. p. 3, 4, 6, 8, 125) . Na sklonku padesátých let byl postaven obchod s průmyslovým zbožím, k němu později přistaveno řeznictví (spíš prodejna masa). Všechny potravinářské obchody nahradila jedna nově postavená, architektonicky velice pěkná, budova konzumu. Místo opravy zdevastované Nové hospody byla postavena velikostí předimenzovaná „Hamrovka“. U sokolovny byla postavena turistická ubytovna a péčí rokycanského muzea obnoven Hořejší hamr jako technická památka. Přínosem bylo zřízení Celní školy v objektu bývalého mlýna a přádelny. Škola byla původně zakládána jako provizorium, než bude opraven pro tyto účely zámek v Mirošově, ale zůstala už nastálo. Mirošovský zámek v péči Státní celní správy zpustnul docela. Soukromá iniciativa nebyla potlačena u výstavby rodinných domků a u prodeje starých chalup soukromníkům, hlavně z Plzně a Prahy. Tím byla zachráněna spousta cenných staveb, které by jinak, v socialistické péči, byly zcela zdevastovány. Byla také povolena výstavba několika desítek rekreačních chat. Po skončení vlády jedné strany byly roku 1990 opět po 44 letech svobodné volby. A budoucnost? Historik naštěstí není prorokem. Jen ví, že po přejití let bídy, hladu, válek, po okupaci vojsky husitskými, královskými, rakouskými, švédskými, chorvatskými, francouzskými, německými, sovětskými a bůhví jakými ještě, Dobřív vždy vstal z mrtvých a slunce zase svítilo na ty krásné lesy a hory kolem. Nechť je tomu tak i v budoucnu .........