Podbořany

Kapitola druhá - udělení městských práv

Protože přes Podbořany vedla polní cesta z Přísečnického průsmyku, povolil Jan z Gutštejna obyvatelům Podbořan překupovat a prodávat sůl. Z každého vozu soli mu připadl jeden věrtel, z každé káry jedna čtvrtně. Současně dal podbořanským základní tržní práva, povolil každou středu trh a dovolil užívat městského znaku. Paroží v městském znaku pochází právě ze šlechtického erbu pánů z Gutštejna. Tím se staly Podbořany poddanským městečkem, obchodním střediskem, mohly obchodovat. Staly se tedy částečně svobodnými obchodníky, měšťany poddanského městečka. Po Žatci, Kadani a Blšanech vzniklo v tomto kraji další obchodní centrum. Městečko mění v dalších letech pány, avšak částečná městská práva, která jim dal Jan z Gutštejna, se po dobu 120 let nerozšiřují. Občané nemohou investovat, nakupovat pozemky. Proto roku 1575 předstupují před majitele Podbořan Kryštofa Šlika mladšího z Holejče s pokornou prosbou o rozšíření městských práv. Jejich prosba byla vyslyšena a v privilegiu, které jim dává 11. listopadu 1575 uvádí: "Já, Kryštof mladší Šlik z Holejče, hrabě z Pasaunu /Bassano v Itálii - poznámka autora/, z Lokte a na Doupově, známo činím s dědici svými nynějšími i budoucími tímto listem přede všemi, kdežkoliv čten nebo čtouce slyšen bude, že uznav některé věci měšťanů a poddaných svých věrných a milých, purkmistrům a konšelům a vší obce městečka Podbořan na těžkost býti a prohlédající k ponížené a pokorné prosbě jejich ke mně, rozvažujíc já to s dobrým rozmyslem svým, s milostí jsem se k nim naklonil. A z dobré a svobodné vůle své a s radou pánů přátel mých milých, k potřebnému a užitečnému, svrchu psaných měšťanův i všech obyvatel v témž řešeném městečku - jak nynějším, tak i budoucím, těmito milostmi dole psanými, jimiž je obdařil jsem a tímto listem obdařují, aby skrze to, nynějšími i budoucími časy městečko i všichni obyvatelé v něm tím se lépe měli a živiti se mohli a s větší milostí přebývati vědouce, že se ke mně i k dědicům mým a budoucím pánům a potomním držitelům téhož městečka poslušně, jako věrní poddaní náležitě chovati budou, i já, také k nim i dědicové a budoucí moji zachovati mají". Rozšířená městská práva jsou psána česky na pergamenu o rozměrech 76 x 67 cm. Listina je částečně poškozena a v současné době je uložena v okresním archivu v Lounech. Období husitské revoluce bylo i obdobím vítězného odražení pronikajícího germanismu do českých zemí. Po husitské revoluci se postupně znovu stává království České cílem německých kupců a řemeslníků, šlechty a dobrodružných rytířů, jejichž jediným cílem je bohatství a poněmčování. Podbořany stojí na jazykové hranici a dlouho odolávají germanizaci. Vždyť rozšířená městská práva, která městu datuje Kryštof Šlik v roce 1575, jsou psána česky, městští písařové píší česky. Zvláštní privilegia stanoví, že přede městským soudem se smí mluvit pouze česky. Ještě v první třetině 17. století a to do října 1624 se píše česky, pak již výhradně německy. Je to důsledek prohrané bitvy na Bílé hoře … Třicetiletá válka pak z velké části potlačuje český živel ve městě. Poněmčení se prohlubuje natolik, že například začátkem 20. století se ve městě hlásí k české národnosti již jen 35 občanů.

Kapitola třetí - Jan Houska, městský písař

V roce 1590 bylo ve městě 77 domů a v červnu téhož roku, kdy vypukl ve městě velký požár, lehlo popelem 64 domů, kostel, fara, škola, pivovar, solné mýto, vězení, dvě pastoušky a radnice, kde shořely všechny listiny města. Tím i řada historických dokumentů, které nám dnes chybějí k tomu, abychom objasnili postavení města v husitských i předhusitských dobách a začátkem druhého tisíciletí. Mezi nejvýznačnější veřejné činitele Podbořan v minulosti patří pravděpodobně Jan Houska - městský písař. Je to dobrý latiník, žák slavné žatecké latinské školy. Jak je doloženo v městských písemnostech, měl v Podbořanech selskou usedlost. Městské písemnosti, pořízené Janem Houskou a uložené v okresním archivu v Lounech, jsou dokladem toho, že to byl velmi kultivovaný a fundovaný městský úředník, který pravděpodobně velmi ovlivnil vývoj města. Jan Houska vyřizuje veškerou právní korespondenci města a je zván k sepisování kupních smluv šlechtici z dalekého okolí. Je velmi pravděpodobné, že právě jeho přičiněním je velká listina městských privilegií, vydaná Kryštofem mladším Šlikem z Holejče v roce 1575, psána česky, protože zmíněný šlechtic na mínění Jana Housky mnoho dal a pověřoval ho vyřizováním všech svých důležitých obchodních transakcí. Jan Houska byl dvakrát ženat. Jeho první manželka Ludmila Steifestová zemřela roku 1578, jeho druhou ženou se stává Markéta Schlosserová. Obě jeho ženy byly asi německého původu a to mělo jistě i vliv na to, že rod Housků v dalších stoletích se poněmčil a po druhé světové válce byli jeho potomci stejných jmen odsunuti. Jan Houska zemřel 5. září 1596 všemi vážen a ctěn. Po jeho smrti se městským písařem stává další Čech Jan Antonín, dále Matyáš Čanca a od roku 1610 Řehoř Oulehle Vroutecký, který pocházel ze smíšeného manželství. Začátkem XVII.století se ve městě vyskytovala nejčastěji tato česká rodová jména: Černý, Houska, Fous, Havlíček, Křeček, Kříž, Míšek, Mach, Jech, Košťál, Petr, Roubal, Šimek, Tamášek, Vít, Šíma a Štědrý. Na město zle doléhaly metly středověku - požáry, drancování, kterého se dopouštěli nepřátelští vojáci, zejména Švédové a Prušáci, i národnostní útlak. Město mělo sice opevnění, ale hradby byly jen z části zděné, část jich byla dřevěná a proto nemohly vzdorovat větším nepřátelským silám. Ve druhé polovině 17.stol. stály ještě tyto brány: Horní, Dolní, Vroutecká, Kadaňská, Letovská, Pražská a Hlubanská. Poslední byla zrušena v roce 1677. Během třicetileté války nabývaly a pozbývaly Podbořany několik velmožů. Průvodním jevem války třicetileté byl největší germanizační nápor. Do města přicházeli stále noví přistěhovalci z Německa, kteří potlačovali vše české. Začátkem 20. století se k české národnosti hlásilo již jen 35 občanů. V letech 1762-63 /válka sedmiletá/ byla ve městě přechodně pruská i rakouská vojska, která zabavovala zejména potraviny. Došlo zde také k menší bitce, v níž prušáci ztratili na 70 vojáků. Největší morová epidemie postihla město v letech 1623-25. Historické prameny neuvádějí počet obětí, avšak byl jistě veliký.

Kapitola čtvrtá - z městských kronik

Kronika města obsahuje také záznam o chytání rekrutů. K prvému "náboru" rekrutů došlo 19. března 1778, k druhému 22. srpna téhož roku. Odvedeno bylo vždy několik mladíků. Největší chytání rekrutů na území celých Čech a tedy i v Podbořanech bylo provedeno v noci 14. ledna 1779. V roce 1682 se shromáždilo před zámkem v Maštově - sídlem krajského hejtmana na 4 tisíce rolníků žateckého kraje, pod vedením sedláka Kreutzera, kteří žádali o slyšení a domáhali se zrušení roboty ve smyslu patentu císaře Leopolda I. Patent ten byl vydán 28. června 1680 a omezoval robotu ve skutečnosti jen na tři dny v týdnu. Povstání bylo pomocí vojska utopeno v krvi. Ke cti tehdejší obce podbořanské jistě neslouží, že se povstání nezúčastnila, že nepodpořila spravedlivý požadavek utlačovaných sedláků. Také značné válečné daně museli občané města vyplácet táhnoucím vojákům. Například v roce 1645 táhl městem švédský generál Golednsturn, kterému muselo město vydat všechen dobytek a obilí. Pruským vojákům v roce 1762 zaplatilo město výpalné ve výši 1448 zlatých 25 krejcarů. Požáry patřily k nejukrutnějším živlům, které v průběhu staletí sužovaly město. Snad nejstrašnější byl požár, který vypukl v roce 1590. Ze 77 domů, které tehdy město mělo, lehlo 62 obytných domů popelem. Požár navíc zničil kostel, školu, radnici se všemi listinami a archiváliemi. Požár trval pět a půl hodiny. Během dvou příštích let bylo město obnoveno. V roce 1674, 14. dubna, udeřil do kostela blesk, přičemž bylo zabito několik žen a dětí. Další velký požár vznikl v roce 1720. Tehdy znovu lehlo téměř celé město popelem. Poslední velký požár byl zaznamenán v roce 1748. Popelem lehla celá ulice Žatecká, část dnešní ulice Dukelská s celou pravou stranou náměstí, kde byly zachráněny jen dva domy. Také v roce 1734 oheň částečně zničil město. Po druhé udeřil blesk do kostela v roce 1753, přičemž vznikla velká trhlina ve zdích a byla poškozena klenba. K zajímavostem patří skutečnost, zaznamenána kronikáři, že v roce 1761 kvetly ovocné stromy dvakrát - v květnu a říjnu. Plody, které se vyvinuly, však pochopitelně nedozrály. Několikrát postihla podbořansko neúroda, kterou vždy pocítili ti nejchudší. Často docházelo i k tomu, že byla příčinou vystěhovalectví. V roce 1749 vedlo město dlouhý spor se šlechticem Ludvíkem z Baadenu, který vymáhal na městě neprávem vysokou výčepní daň. Spor nakonec rozřešila císařovna Marie Terezie ve prospěch města a Ludvík z Baadenu musel vrátit městu 39.646 zlatých a 16 krejcarů. Poslední poprava v Podbořanech byla vykonána v roce 1750. Popraven byl jistý mladík na městském popravišti pro loupežnou vraždu. Pranýř byl z náměstí odstraněn roku 1770. Na závěr této kapitoly ještě jednu zajímavost: v roce 1783 od 16. června až do 20. července pokryla Podbořany a nejbližší okolí hustá mlha, která neměla pamětníka. Zima pak nastala následujícího roku již 9. října sněžením, jež skončilo až 17. února a způsobilo velké škody, zejména pak povodně napáchaly mnoho škod. Radnice, jak ji známe v dnešní podobě, byla postavena v roce 1751. V pozdějších letech k ní byl připojen ještě přilehlý hostinec. Ze dvora radnice vede chodba směrem ke kostelu. Je částečně zavalena a v kronice města jsou o ní jen sporé záznamy. V roce 1865 byly také v Podbořanech zavedeny nové rakouské míry, o pět let později byly označeny čísly všechny domy a bylo provedeno první sčítání lidu. Záznamy o sčítání ve městě se nedochovaly.

Kapitola pátá

Stavba nemocnice, která doznala zejména po roce 1950 značných změn, byla zahájena roku 1882 a 16. srpna roku 1883 byla dána do užívání. Pošta existovala v Podbořanech již před rokem 1784. Toho roku totiž navštívil město světicí biskup pražský a jak je uvedeno v kronice města, byl ubytován na poště. O skutečném vzniku pošty chybí záznamy. Jak je uvedeno ve staré knize stížností ze dne 23. dubna 1839 je povinna poštovní stanice /ne tedy poštovní úřad/ v Podbořanech udržovat a dobře krmit deset schopných a zdravých koní, dále dva kryté a vždy ihned schopné jízdy kočáry a jeden kočár schopný jízdy otevřený. V roce 1840 byla poštovní stanice povýšena na úřad Podle záznamu již v roce 1800 byla pošta /listovní i balíková/ vždy v úterý a v sobotu v 11 hodin vypravována do Prahy. V roce 1868 dostaly Podbořany samostatný telegrafní úřad a 15. října 1898 byly napojeny na státní telefonní linku Žatec - Rakovník a telefonní spojení bylo možno docíliti se 44 místy v Čechách a též s Vídní. Kostel byl v Podbořanech podle záznamů z církevních knih okolních obcí, již před rokem 1384, protestanstský kostel byl vybudován začátkem 20. století, synagoga v roce 1874. Právo obchodovat solí a vínem, vařit pivo bylo městu poskytnuto začátkem 17. století. Koncem 19. stol. vzniká na podbořanském okrese, který vznikl roku 1868, dělnická třída. V prvé řadě jsou to dělníci a deputátníci na velkostatcích, kterých bylo na Podbořansku několik desítek. Jsou to dělníci a tovaryši v malých lihovarech, řemeslnických dílnách a poté na stavbě železniční trati Plzeň - Žatec. Byla postavena v letech 1870-72 a na její stavbě pracovali také italští a chorvatští dělníci. V roce 1874 zakládají bratři Kristian a Gustav Martinové továrnu na výrobu porcelánu v Hlubanech. Začátkem roku 1875 zde pracovalo 8 dělníků. Během příštích let se závod rozšířil tak dalece, že začal vyvážet do zahraničí. Pálilo se ve 4 pecích a v továrně pracovalo až 200 zaměstnanců. Nádobí z továrny Alpka bylo známo jak na domácím trhu tak i v Anglii a jejích koloniích, v Americe i Austrálii. Podnik měl zástupce a výstavní sklady v Hamburku, Londýně, Barceloně, Melbourne a Rangúnu. V roce 1895 vzniká v Podbořanech největší závod na okrese - továrna na výrobu kamen a krbů L. a C. Hartdmuth. Majitel sem přiváží řadu odborníků, většinou Čechů z Vídně, kteří zde nacházejí nový domov. V dalších letech pomáhají organizovat dělnickou třídu. Mezi těmi, kteří sem byli přeloženi z Vídně, byl například i Václav Fürst, který později vytvořil kdysi známý Leninův reliéf, jenž byl prezentován jako první pomník tomuto revolucionáři na světě (s poznámkou: mimo SSSR). Dále byly v Podbořanech dva pivovary, knihařství a řada dalších a dalších řemeslnických výroben s menším počtem zaměstnanců. V Buškovicích a okolí se těžil kaolin, v panských lesích byli zaměstnáni dřevorubci, vznikaly stavitelské firmy. Současně se vznikem dělnické třídy začaly vznikat i dělnické osvětové kroužky a organizace. Vznikly i v Podbořanech a zakrátko zde sehrály významnou roli v uvědomování mas. Značně přispěly i k politickému uvědomění proletariátu, který již v průběhu I. světové války i v Podbořanech si začal uvědomovat své postavení v současném světě, svoji moc i poslání, ke kterému je předurčen. V roce 1904 vzniká i v Podbořanech, poměrně zaostalém a zanedbaném městečku, první dělnický tělocvičný spolek Freiheit, rok před tím Allgemeiner deutschvolkischer Arbeiter und Unterstutzunfsverein, dále pak Ortsgruppe Podersam des Verbandes der Tonarbeiter Oesterreich Ungarns a Politischer Verein "Vorwarts".

Kapitola šestá

Těsně před 1. světovou válkou, v roce 1913 dochází k ustavení Podersamer der deutschen Arbeiter Partei. Myšlenky marxismu nalézají stále více přívrženců i na Podbořansku, z utlačovaných a chudých, z negramotných a zaostalých se postupně stávají uvědomělí příslušníci dělnické třídy. A tak, jak rychle roste jejich uvědomění a poznání, roste i nespokojenost s monarchií, válkou a vládnoucí třídou. V září roku 1915 například František Havel z Podbořan prohlašuje: "Rusové musí zvítězit a království české bude mít vlastního krále." František Janata z Kryr /v té době okres Podbořany/ prohlašuje, že "drží s Rusy". Předák v kaolince v Buškovicích František Kruliš se vyjadřuje ještě rázněji "kdyby stál německý Vilém přede mnou, vytáhnu svůj revolver a zastřelím ho!" Stoupají ceny potravin, někde až o 300%, kdežto mzdy zůstávají původní a jen ve válečném průmyslu dochází ke zvýšení o 200%. V Žatci, Doupově a dalších okolních městech dochází k demonstracím. V hospůdkách se zpívá rakouská hymna takto /poslední sloka/: "Půjde-li to takhle dále ještě jen měsíců pár pro vlast, císaře a krále, vezmou nám poslední cár. Přijde bída, po bídě hlad a s hladem revoluce! Proletáři, sražte se v řad, vyjděte do ulice!". Počátkem listopadu 1917 je odesílán z kryrské sklárny vagón se sklem do Švýcarska. Na vagóně je nápis: "Nemáme co k jídlu, chodíme v dřevěných botách a šatech z papíru. Chtěli bychom zatopit s dřeváky!" Plameny požáru VŘSR zachvacují Evropu, města i vesnice na severu Čech. Demonstrace a stávky, podnícené revolučním dělnictvem jsou na denním pořádku. Konec války je vlastně dobou velkých zmatků, nacionálních třenic, revolučních bouří dělnictva, ale i jeho růstu. K prvnímu většímu a důraznému vystoupení dělnické třídy v Podbořanech dochází v listopadu 1918. Na veřejném shromáždění politické dělnické organizace Vorworts /vpřed/, které se koná 11. listopadu, je navrženo do obecního zastupitelstva šest zástupců a dva náhradníci. Dne 24. listopadu svolává lidové shromáždění všeobecný německý dělnický a podpůrný spolek pro Podbořany a okolí a žádá, aby do městského zastupitelství byli kooptováni čtyři zástupci a tři náhradníci. Obě organizace podávají své návrhy písemně purkmistrovi města, přičemž neprosí poníženě, jako tomu bylo doposud zvykem, ale své návrhy důrazně zakončují "…žádáme, abyste to vzali laskavě na vědomí!" A již v pátek 6. prosince se v 15 hod. schází mimořádné sedání městského zastupitelstva. Dostavilo se 33 zástupců z celkového počtu 41 a dva zástupci dělnických spolků. Bylo rozhodnuto, že šestičlenná městská rada bude rozšířena o dva dělníky. Velký vliv na revolučnost dělnické třídy nejen v Podbořanech, ale v celém rakousku-uhersku, měli navrácení zajatci z Ruska. Většina z nich se stala prvními hlasateli pravdy o sovětské revoluci, o situaci v zemi, o cílech ruských bolševiků, o provedených i připravovaných reformách, o odstranění šlechty, boháčů a buržoazie, o převzetí moci v zemi proletáři, dělníky a rolníky. Nedostatek potravin a nejnutnějšího zboží denní potřeby na jedné straně, černý obchod, šmelina a drahota, která se stala doménou "smetánky" na straně druhé značně podpořil revolučnost lidu i na vesnicích, které v té době patřily z větší části velkostatkářům a rakouským šlechticům.

Kapitola sedmá - 6.12.1918

Událostí vskutku historickou je obsazení Podbořan českým vojskem 6.12.1918. Je známo, že v té době vládnoucí kruhy města i okresu Podbořanského vystupovaly zuřivě za odtržení pohraničního území od Českých zemí a vyhlášení tzv. Deutsch Bohmen. Městské zastupitelstvo v Podbořanech vyzývá 6.12. občany, aby zachovali klid v případě, že se k městu přiblíží české vojsko. Tato výzva měla zcela opačný účinek /snad byla tak záměrně stylizována/ a v odpoledních hodinách dochází k velké protičeské demonstraci na náměstí a městská lůza za pomoci nacionalistických předáků města vyhrožuje českým rodinám pohromem. Zajímavým faktem je, že pohromem vyhrožují i těm rodinám českým, které se museli za Rakouska hlásit jako Němci. Ohrožené rodiny české i smíšené se shromažďují v hostinci U Rybářů /dnes Národní dům/ a někdo z nich, pravděpodobně sociální demokrat Augusta povolává z Plzně české vojsko. To přijíždí v 17,30 hod. na nádraží. Jsou to útvary dislokované na etnické hranici v obcích Žihle a Blatno, vedené mjr. Slezáčkem. Kolem 18. hod. prochází vojsko městem, když před tím zajistilo bezpečnost českým a smíšeným rodinám. Poprvé v historii Podbořan zazněla na náměstí česká hymna a jiné písně, které německý kronikář města nazývá písněmi vzdoru a nenávisti. O českém vojsku píše, že bylo nutně a pestře oblečeno a taktně pomlčuje, že je to vlastně důsledek německé imperialistické války, kterou i mocipáni města Podbořan štědře podporovali. Poznamenává v kronice, že přišly těžké doby, že nikdo neví jak bude, ale cudně mlčí o tom, kdo zavinil že je v zemi hlas, bída, kdo utlačoval jiné národy a ožebračoval je a jak se na těchto nehumánních cílech podíleli turnérské a nacionalistické spolky města se svými představiteli, jakož i zastupitelské orgány města. Po obsazení Podbořan československým vojskem se situace uklidňuje jen na krátko. Německá buržoazie se nechce vzdát svých iredentistických cílů a všemi prostředky vytváří krizové situace. Obyvatelstvo tak vysoce produktivního zemědělského okresu má hlad, je nedostatek uhlí a dalších nezbytných produktů. Jen buržoasie a keťsové se mají dobře. Ze sociálních bouří se snaží německá buržoazie vytlouci kapitál pro své nacionalistické cíle. Hovoří se o tom, že těžká poválečná léta jsou důsledkem špatné vlády Čechů, jejich šovinistických cílů. 1. července 1919 po skončení voličské schůze chtějí voliči napadnout aprovizačního referenta okresní politické správy, 15. listopadu téhož roku je zastavena výroba v továrně L. a C. Hardtmuth a v kaolinových dolech v Buškovicích, kde téhož dne je zbit rozvášněnými a hladovými dělníky správce dolů a o den později i ředitel. Dvě stě padesát dělníků je bez práce. Dělnické hnutí i v těchto těžkých sociálních podmínkách neustále sílí a co je velmi důlěžité i v té době plné nacionalistických vášní se čeští a němečtí dělníci sbližují a pracují společně. V praxi uplatňují internacionální myšlenku marxismu. Dne 4. prosince 1919 žádá sociálně demokratická organizace v Podbořanech svolání mimořádné schůze městského zastupitelstva, ve kterém by se projednaly otázky městského rozpočtu, výživy a palivové situace, veřejné záležitosti, výstavba nouzových staveb atd. Jak vysvítá ze zápisu, byl tato schůze svolána do osmi dnů, tj. zákonem stanovené lhůty. Konala se 12.12. a i když se nepodařilo všechny otázky vyřešit, ukázala sílu dělnické třídy, která prosadila, aby byla pro nezaměstnané zabezpečena náhradní práce aby pro zásobování byl vyčleněn odpovědný úředník atd. Tento zásah sociálních demokratů měl velký vliv na další formování dělnické třídy nejen v Podbořanech, ale i v celém Podbořanském okrese.

Kapitola osmá

Když v dalších letech po válce začali sociální demokraté ustupovat i od minimálních revolučních cílů, které měli pro formu ve svém programu, došlo k rozkolu. Příčiny a události kolem toho jsou dostatečně známy. O nemohoucnosti sociálních demokratů uskutečnit Marxovy myšlenky se přesvědčili přední dělničtí činitelé i na Podbořansku, kde hrála prim organizace v Kryrech. Když kryrský delegát nesplnil poslání své organizace a v roce 1921 na sjezdu sociál. demokratů v K. Varechse v rozporu s přáním dělníků přiklonil k pravici, založili dělníci František Wágner a Nibl komunistickou stranu. Zaměřili se především na Buškovice, Vroutek, Nepomyšl a Podbořany. V Kryrech bylo sídlo okresní organizace. V roce 1924 vzniká myšlenka postavit Dělnický dům v Podbořanech. Již 5. dubna 1925 byl ustaven Spolek pro Dělnický dům, zapsaná společnost s ručením omezeným v Podbořanech. Zároveň díky straně bylo ustaveno stavební, konsumní a spořitelní družstvo, společnost s ručením omezeným v Podbořanech s názvem Volksheim. Na výstavbu Dělnického domu se vybírali korunové příspěvky na "cihlu". Desítky dělníků ho pomáhaly po pracovní době budovat. Mnozí z nich, např. Halada, předseda stranické organizace v Podbořanech Herman Krehan - věnovali celý svůj výdělek, který jim byl na stavbě vyplacen - 4.000 Kč. Výstavba Dělnického domu se stala záležitostí komunistů i bezpartijních dělníků podbořanského okresu a 1. května 1928 byl slavnostně otevřen. Při jeho otevření vznikla myšlenka postavit v jeho areálu pomník vůdci proletářské revoluce V. I. Leninovi. I když modelář místní továrny L. a C. Hardtmuth Václav Fürst nikdy Lenina neviděl podařilo se mu podle nedokonalých předloh připravit relief tak, jak byl znám všem v minulosti zcela nedávné. Na stavbě pomníku pomáhali další dva dělníci Ottenschlager a Osovský. Pomník byl odhalen 7. listopadu 1928 za přítomnosti pracujících z širokého okolí. Poslední sejmutí Leninova reliéfu v roce 1991 již nebylo tak slavnou událostí, jako jeho odhalení. Všeobecná nenávist nashromážděná v letech minulých, které prolomila až vlna revoluce v roce 1989 (s přívlastkem "sametová"), dopomohla jednomu občanovi města ke zničující akci, při které byl kdysi zbožňovaný reliéf rozbit údery kladiva (zřejmě symbolický demoliční nástroj, když přihlédneme k tehdejšímu státnímu znaku Sovětského svazu). Leninův pomník v Podbořanech, byť stál na soukromém pozemku a ne na veřejném prostranství, byl solí v očích buržoazie. Statkáři, fabrikanti i menší podnikatelé, dále pak němečtí a čeští nacionalisté těžce nesli tuto skutečnost. Konečně po 3 letech se okresnímu hejtmanovi Žákovi podařilo najít patřičný paragraf, jak nebezpečný pomník odstranit. Vyzval okresní výbor strany, aby pomník odstranil, protože Leninovo učení je neslučitelné se státními idejemi Československého státu a má otevřenou protistátní tendenci. Pomník byl tedy odstraněn a reliéf uložen v Dělnickém domě. Když na podzim 1938 obsadili město nacisté, reliéf zmizel. Postaral se o to dělník-komunista Karel Müller. Celou válku měl "vzácný" reliéf uschován. Kdyby jej nacisté u něho našli, zle by se mu jistě vedlo. Po válce, v roce 1945 jej pak odevzdal zástupcům místní správní komise v Podbořanech. Teprve na připomínku Gusty Fučíkové, která v roce 1953 navštívila město, se začalo po osudu Leninova pomníku pátrat. Nakonec byl reliéf nalezen ve skříni na MNV a 7.11.1956 za slavnostního projevu ministra chemického průmyslu ing. Púčika odhalen. Protože není známo, že by do roku 1928 v kterémkoliv státě byl odhalen pomník vůdci proletářské revoluce, lze předpokládat, že se jednalo o první pomník na světě, postavený v kapitalistickém státě V. I. Leninovi. Jeho podrobnější historie je známa. Kopie reliéfu se nalézala ve všech větších muzeích tehdejšího Sovětského svazu, jak je tomu dnes, o tom lze jen těžko diskutovat, ale historie je nezvratitelná a byť byla nepříjemná, je součástí dějin a odkazem pro budoucnost.

Celé období od roku 1918 do roku 1938 je poznamenáno národnostním bojem Čechů a Němců v Podbořanech, upevňováním pozic českého živlu, který zde musel svádět tvrdé boje za svá národnostní práva i mnohé ústrky a posměch. I při otvírání české školy dochází co komunistická strana je ve značné menšině. Přesto je to jediná strana ve městě i na okrese, kde Čechy, Němce i další národnosti spojují myšlenky internacionalismu. Spojuje je vědecký komunismus a výsledkem internacionální praxe v Podbořanech je Dělnický dům i Leninův pomník, který stavěli společně němečtí i čeští dělníci. Státní svátek - 28. říjen, byl poprvé v Podbořanech veřejně oslavován až v roce 1928. Tehdy se konala na náměstí manifestace a poté byla odhalena v Národním domě pamětní plaketa J. Žižky. Ve městě pracovaly pěvecké a divadelní spolky, Sokol, DTJ, Jednota Severočeská a řada dalších kulturních organizací s různým politickým zaměřením. Dne 1. dubna 1922 byl v Podbořanech zřízen inspektorát menšinových škol pro několik severočeských okresů. Inspektorem je jmenován Karel Alois Polánek, který neúnavně buduje školství a patří mezi nejpřednější poválečné činitele nejen na okrese, ale i v severních Čechách vůbec. Když v roce 1925 stěhuje svoji úřadovnu do Žatce a v Podbořanech zůstává inspektorát jen pro okres, nastupuje zde do funkce tajemníka neméně zdatný a v té době známý učitel Václav Šlajs, který uvědoměle a cílevědomě řídí školství i osvětu na Podbořansku. První česká škola byla v Podbořanech otevřena roku 1919 v hostinci U Rybářů. Učilo se tu tři dny v týdnu a navštěvovalo ji 112 dětí. Roku 1923 byla otevřena škola měšťanská v čp. 278 a konečně v roce 1926, 28. října, otevřena nová měšťanská škola, vybudována českou menšinou na Podbořansku /dnešní škola T. G. Masaryka, dříve J. Fučíka/. Gymnasium bylo v Podbořanech otevřeno v roce 1937. Všeobecný nástup fašismu mění politickou situaci i v Podbořanech. Fašistická organizace a ordneři zde šíří strach. Teror českého a pokrokového obyvatelstva je součástí jejich programu. Halasné sjezdy, demonstrace, bičující fanatismus, oslavy slunovratu, útoky na vše české a výhružky jsou na denním pořádku. Když v květnu je provedena první mobilizace a do města přicházejí českslovenští vojáci, situace se poněkud ukliňuje. Ne však na dlouho. Je třeba hlídat železniční tratě, veřejné budovy. V té době se nejvěrnějším a nejspolehlivějším spojencem čs. státních orgánů stávají komunisté. Vědí co je fašismus a že se pro ti němu musí bojovat všemi prostředky. Spolu s vojáky a četníky hlídkují na různých stanovištích, pomáhají antifašistům z Německa, kteří prchají před Hitlerem, jsou odhodláni kdykoliv se postavit proti nacistům. Hlášení četnické stanice z tohoto období plně potvrzuje vlastenecké cítění členů strany i jejich akceschopnost nastoupit a zasáhnout kdykoliv a kdekoliv.

Mnichovský diktát uzavírá krátkou, ale slavnou kapitolu dějin českých hraničářů v Podbořanech i na Podbořansku. Přes noc se z nich stávají běženci, lidé bez domovů, lidé, jimž byla ukradena vlast. Poslední vlak s českými občany a antifašisty, který opouští město začátkem října, je u Vroutku ostřelován ordnery. Když opouštěli město četníci, shromáždil se na náměstí nepřehledný dav turnerů a fašistů, kteří provolávali hanbu Čechům. Stanici opustili všichni četníci až na jednoho, který ač z Čech, dal se do služeb německým nacionalistům a byl jejich informátorem. 9. května v odpoledních hodinách osvobodila vojska 117. gardové střelecké divize - 333. gardový střelecký pluk, vyznamenaný řády Kutuzova a B. Chmelnického, pod velením pplk. Jakova Alexejeviče Baběnka město, které před několika dny opustili štábní důstojníci maršála Schornera. Osvoboditelé zachránili na nádraží vlak s potravinami, který měl odjet na Západ, zachráněny byly i plné sklady různého zboží v bývalé továrně Alpka. Potraviny i sklady pak byly předány jednotkám čs. armádního sboru v SSSR, které byly dislokovány na Žatecku a Podbořansku. Čs. vojska a úřady, které zde rychle vznikaly, za pomoci sovětských vojsk vyhledával válečné zločince na okrese, kterých zde bylo z řad obyvatelstva nemálo. Skuteční rozbíječi první republiky a vedoucí činitelé páté kolony však většinou prchli na Západ. Ihned po osvobození města se sem začali vracet všichni ti, kteří jej museli opustit na základě mnichovského diktátu v roce 1938. A s nimi přicházeli i další, kteří se zde hodlali trvale usadit. Již v té době bylo známo, že novými obyvateli okresu se stanou i Volyňští Češi, kteří v řadách 9. čs. armádního sboru bojovali za osvobození Československa a po válce sem byli vysláni, aby chránili životy nových obyvatelů pohraničí i majetek čs. státu. Vstupem sovětských vojenských jednotek do města začala i nová stránka dějin Podbořan. Nejen, že byl odčiněn Mnichov, ale zároveň se připravoval i transfer obyvatelstva, většinou německého původu, které se ve službách fašismu přičinilo o rozbití jednoho z nejdemokratičtějších a nejuspořádanějších kapitalistických států té doby. A proto je symbolické, že velitel 333.gardového střeleckého pluku byl v městském kině vyznamenán zlatou hvězdou a titulem Hrdina SSSR. I když pozemková reforma po vzniku ČSR v roce 1918 částečně postihla velké latifundisty, na druhé straně vytvořila silnou skupinu statkářů a velkostatkářů, kteří ovlivňovali sociální a politický vývoj u nás. A tak po odsunu Němců z Podbořanska, po příchodu rodin z vnitrozemí i rodin Volyňských Čechů, bylo na Podbořansku nadále více než 40 velkostatků s výměrou 100 i více ha. Jejich vlastníci tvořili členskou základnu nekomunistických politických stran, zejména národních socialistů a lidovců.

Vybrané kapitoly z dějin, zdroj: publikace k 400. výročí rozšíření městských práv, vydáno roku 1975.