Litvínov

Mezi 5. - 3. tisíciletím př. n. Krista se změnily přírodní podmínky, které přivedly člověka ke změně způsobu života. Pro mladší dobu kamennou je příznačné vědomé pěstování plodin, domestikace zvířat, výroba keramických předmětů a rozvoj dalších řemesel. Přítomnost prvního zemědělského lidu dosvědčují i ojedinělé nálezy kamenných nástrojů a keramických střepů v Lounicích, Písečné, Chudeříně, Louce, Mníšku, Libkovicích, Souši atd.

Nepřetržitost osídlení zaznamenáváme až do doby železné, kdy se do Podkrušnohoří dostává kolem roku 800 př. n. Krista proud keltské civilizace. Pozůstatky jejich kultury byly nalezeny mimo jiné významné lokality také v Horním Jiřetíně.

Po mezidobí osídlení germánskými kmeny je v průběhu 5. - 6. století podhůří Krušných hor zalidněno slovanským obyvatelstvem. Jeho přítomnost je dokladována řadou nálezů hmotné kultury, zejména v povodí řek Ohře a Bíliny, jakož i názvy většiny obcí.

Od počátku vlády Přemyslovců je území podkrušnohorské oblasti, osídlené slovanským lidem, součástí Českého státu. K rozšiřování a obdělávání orné půdy jsou sem zváni noví osadníci převážně ze Saska a Durynska. Během 13. a 14. století se spolupodíleli na rozšiřování osídlení zakládání nových osad a vesnic v severozápadních Čechách.

Doba, kdy byl založen Litvínov, přesněji Horní Litvínov, zůstane navždy neznámá. Prameny, z nichž by se dalo toto zjistit, byly zničeny nebo ztraceny. V Praze shořely 5. července 1541 zemské desky a staré obecní záznamy z roku 1684 spolu se starými farskými zápisy se ztratily v polovině minulého století. Jako nejstarší zmínka o Litvínovu, nám zůstává záznam v papežském daňovém rejstříku, zvaném Registrum decimarum, z roku 1352. Tento rejstřík zaznamenává všechny kostely v zemi, které s papežským svolením jsou povinny odvádět poplatek králi. Je zde záznam o osadě Litvínov - Lutwyni villa, Lutwinow, Luthwhiniuuilla, Litwinow.

Z jiných písemných pramenů se dovídáme, že majitelé nebo držitelé panství, ke kterému Litvínov patřil, se často měnili. První, nám známí, byli z roku 1357 bratři Goblencové. V roce 1391 měl část vesnice v držení Těma z Koldic, druhá část náležela českému rodu Hrabišiců, kteří sídlili na hradě Rýzmburk u Oseka.

Od nich panství oseckého hradu odkoupila v roce 1348 markrabata míšeňská. Součástí koupě byly také jednotlivé vsi Horní Litvínov, Dolní Litvínov, Chudeřín a Lounice. K roku 1409 je uváděn držitel Horního Litvínova jménem Rynart Rabicar.

Po období husitských válek chybí také podrobnější zprávy. Po nezdařilém obléhání Mostu, které bylo v držení Míšeňských, se husitská vojska obrátila 5. srpna ke Krušným horám místo ku Praze. Německá vojska táhla přes Krušné hory do Čech, jedním proudem přes Janov, aby se střetla s husitskými vojsky u Ústí nad Labem, kde byla v bitvě poražena 16. června 1426.

Od roku 1459 zásluhou krále Jiřího z Poděbrad se stalo podhůří Krušných hor opět součástí České koruny. Bylo tím zabráněno odtržení a začlenění tohoto území pod saskou nadvládu.

V průběhu 16. století se rozmohlo dolování rud také na českém území Krušných hor. Přišlo sem množství nových obyvatel, zejména ze Saska. Vznikala nová horní města a městečka, mezi nimi i Hora Svaté Kateřiny.

S německými horníky přicházeli i kněží, kteří hlásali luteránskou víru. Toto vyznání podobné husitské víře se rozšířilo i mezi českým obyvatelstvem.

V této době se stává majitelem Litvínova Kašpar z Jahnu, který zdejší tvrz, zřejmě i s přilehlým majetkem, prodal roku 1509

Zikmundovi z Duban. Roku 1532 přešel Litvínov do držení Mikuláše Velemyšlského z Velemyšlevsi a dále na Mikuláše z Knobelshofu. Od roku 1542 se majitelem stává opět rod pánů z Jahnu, v jehož držení zůstává až do roku 1589, kdy byl prodán Václavu z Lobkovic.

Po sňatku vdovy Polyxeny Marie Lobkovicové s Maxmiliánem z Valdštejna v roce 1642 se Horní Litvínov dostává téměř na 300 let do majetku rodu Valdštejnů, kde tvoří součást významného duchcovsko - hornolitvínovského panství. Teprve v následující letech po skončení I. světové války, přešlo panství do vlastnictví státu.

Rozpory mezi katolicismem a protestantismem byly jednou z příčin vzniku třicetileté války. Všechna vojska, přátelská i nepřátelská, se k prostému lidu zachovala velice krutě. Po ukončení války roku 1648, po všech ztrátách majetkových, byl i velký úbytek obyvatelstva způsoben útěkem, vystěhováním, ale i morem. Ze svízelné poválečné situace se Litvínov postupně vymaňuje až koncem 17. století. Do té doby byl malou poddanskou vesnicí, kde žilo 6 sedláků a 14 chalupníků s rodinami.

Na přelomu 17. a 18. století se rozšířilo tkaní a předení podomácku. Ze strany šlechty se objevily snahy domácké výrobce soustředit do budov zvaných manufaktury. Ty vytvořily přechod mezi řemeslnou a tovární výrobou.

Největší manufaktura na výrobu sukna byla založena v Horním Litvínově roku 1715 hrabětem Janem Josefem Valdštejnem. Dne 20. září byl Litvínov povýšen na městys s povolením konat jeden výroční trh v den sv. Michaela archanděla. Zároveň byl dán souhlas zřídit městskou pečeť a znak. Později byly dovoleny další tři trhy.

Velký význam pro Litvínov a celé okolí města měla výroba punčoch, která se sem rozšířila z Oseka, kde byla roku 1697 opatem oseckého kláštera založena manufaktura na výrobu vlněných punčoch.

Zájemci z okolních obcí, hlavně Duchcova, Teplic, Bíliny, Krupky, Hrobu a Litvínova, zde pod vedením zkušených cizích odborníků se na stavech naučili plést nejen punčochy, ale i čepice, rukavice, vesty, spodky a další žádané pletené zboží.

Velké množství samostatných punčochářských mistrů dalo podnět v Litvínově ke vzniku punčochářského cechu, který byl založen v roce 1757.

V roce 1763 se pracovalo na 220 pletacích stavech a ročně se vyrábělo v průměru 11 tisíc tuctů velmi kvalitních punčoch. Kvalita výrobků byla přísně sledována, neboť ta zaručovala odbyt do mnoha zemí Evropy. Bylo známo, že punčochy z Litvínova odebírá i císařský dvůr ve Vídni. Také Petrohrad i další ruská města. Až do roku 1805 byl obchodní zájem veliký. Pak i vlivem napoleonských válek odbyt neustále klesal až do roku 1813. Poté se punčochy vyráběly v omezeném množství nadále do zrušení cechovního zřízení v roce 1859.

V roce 1818 se uplatnila v Litvínově další významná výroba, a to výroba hraček a dřevěného soustružného zboží. Zavedl ji saský občan C.G.Krausse. Podnik se dobře rozvíjel. Následující hračkářská firma C.A.Müller nechala postavit novou budovu (proti gymnáziu, v roce 1968 byla zbourána), kde se hračky soustřeďovaly, upravovaly a balily pro expedování. Pro tento podnik pracovala většina domáckých soustružníků dřeva a hračkářů z Litvínova a okolí. O hračky byl velký zájem v celém Rakousko-Uhersku, v Anglii i v Americe. V Litvínově mělo hračkářství významné postavení až do první světové války.

Dne 21. února 1904 byly hračky zaslány na světovou výstavu do Saint Louis, odkud 28. února 1907 došel diplom za udělenou "Velkou cenu".

Zavedením parního stroje do výroby nastala nová éra. Tovární výroba se v naší oblasti prosadila zejména v bavlnářství. Již v roce 1929 byla vystavěna přádelna a tkalcovna firmy Marbach a Riecken v Šumné. Další přádelna, postavená v roce 1846, se později stala majetkem firmy Schick a Comp. V roce 1886 si nechala firma postavit další tovární budovu. Roku 1890 byla postavena přádelna ještě novou firmou E.G.Pick a Comp., která si zřídila novou pobočku v roce 1907 u litvínovského nádraží.

Továrny se stále rozšiřovaly, modernizovaly. Poskytovaly zaměstnání stovkám lidí, převážně ženám.

Zprůmyslnění výroby si vyžádalo rozmach dalších odvětví, zejména těžby uhlí a dopravy. V Podkrušnohoří byla v průběhu 19. století otevřena řada hlubinných dolů na těžbu hnědého uhlí, které se vyváželo i do Saska.

K největšímu rozmachu těžby uhlí došlo po roce 1870, kdy byla dána do provozu další část Ústecko-teplické dráhy procházející Mostem až do Chomutova. Zapojení Mostu do hlavního železničního tahu ovlivnilo další výstavbu železniční sítě, do níž byl zapojen i Litvínov. Rozvojem železnice vzniklo kolem Litvínova v krátké době 19 dolů.

V roce 1872 byla vybudována Duchcovsko-podmokelská dráha z Chomutova do Teplic-Lesní Brány, která vedla přes Litvínov. V roce 1876 byl vybudován úsek trati Most - Osek - Rýzmburk na trati Praha - Most - Moldava, jejíž další část Hrob - Moldava byla dokončena v roce 1885. V roce 1893 bylo vybudováno nádraží Louka - Litvínov, které bylo dlouho důležitým železničním uzlem.

V roce 1852 byl Litvínov povýšen na město a stále se rozrůstal. Přibyla továrna na klobouky (1858), továrna na ohýbaný nábytek, zvaný seslovka (1870), zřízena lékárna (1861), četnická stanice (1850). První týdenní trh se uskutečnil 4. září 1850. Velký kostelní zvon byl vysvěcen 5. října 1856. Dne 16. února 1873 byla zřízena nemocenská pokladna, v roce 1878 založen zámecký park, v roce 1888 instalováno veřejné osvětlení, vybudováno hřiště, v roce 1889 veřejný vodovod, v roce 1885 nemocnice, vypuštěn městský rybník a v roce 1890 upravený na náměstí (nynější nám. Míru), v roce 1893 postavena spořitelna, v roce 1895 pošta, v roce 1897 zaveden telefon, v roce 1898 zaveden elektrický proud, zřízeno kluziště, plovárna, okresní soud, chudobinec, jatka, rozšířen městský hřbitov, ustanoveno městské muzeum, přeložen Divoký potok do nového koryta mimo město. V roce 1901 byla vybudována pouliční elektrická dráha z Janova přes Chudeřín, Horní a Dolní Litvínov, Lipětín, Růžodol a Kopisty do Mostu.

Textilní továrny, doly, výstavba železniční sítě přilákaly množství nových obyvatel. Byli to řemeslníci, horníci, ale i živnostníci, úředníci a učitelé.

Po roce 1890 bylo v Litvínově 348 domů, 4 853 Němců a 412 Čechů. V roce 1900 bylo v Litvínově 465 domů, 8 810 obyvatel, z toho 7 691 Němců a 1 119 Čechů. Katolíků bylo 8 592, protestantů 114, židů 101, bez vyznání 3.

Němci a Češi se sdružovali v četných spolcích, které převážně vznikaly v 19. století. V roce 1848 byl založen Spolek pro Němce (ostrostřelci). Od roku 1839 jim sloužil dům zv. Střelnice. V roce 1868 byl založen vzdělávací spolek textilních dělníků, 1877 hasičský spolek, spolek pro školství, tělovýchovný spolek. V roce 1911, 25. listopadu, byla otevřena sportovní hala (nynější Cora club). V roce 1905 byl zřízen spolek na ochranu zdraví a v roce 1906 na ochranu mládeže. Působila zde řada německých pěveckých a hudebních sborů, z nichž nejznámější byl Mozartův symfonický orchestr.

I když Češi byli v menšině, měli v Litvínově řadu spolků obdobných s německými. Mimo to založili v roce 1896 TJ Sokol, dne 20. ledna 1889 Národní jednotu severočeskou. V roce 1900 byla zřízena česká veřejná obecná škola, pro níž byla postavena vlastní budova U Bílého sloupu, ve které se začalo učit až ve školním roce 1904/1905. V roce 1906 byla otevřena veřejná knihovna. Další české spolky vznikly před první světovou válkou také v Dolním Litvínově, Chudeříně, Lipětíně a Růžodolu.

Během první světové války veškerá spolková činnost ustala. Podle záznamů v této válce zahynulo 81 místních mužů a 28 bylo nezvěstných.

Po roce 1918 se začala budovat mladá Československá republika. V této oblasti to znamenalo větší příliv českých obyvatel, zejména státních zaměstnanců. Brzy se ale začala projevovat poválečná hospodářská krize ve stoupající nezaměstnanosti. Situace se po roce 1920 začala stabilizovat a do roku 1928 tu byla určitá konjunktura. Projevila se především ve stavebnictví. Pomocí státních půjček si v roce 1924 postavili horníci 34 rodinných dvojdomků, zv. hornická osada. Byly postaveny budovy gymnázia, české záložny a sokolovny. Město dostalo novou radnici a hotel. Vyrostla řada obytných domů a vilek. V roce 1934 bylo založeno bytové družstvo, které postavilo několik družstevních domů.

V důsledku celosvětové hospodářské krize bylo těžce postiženo i město Litvínov, které bylo z velké části průmyslové. V továrnách se omezovala výroba, nebo byla zcela zastavena. Postiženy byly i doly, některé rovněž uzavřeny, nebo se těžilo pouze 2 až 3 dny v týdnu. Velká nezaměstnanost vedla k bouřím a demonstracím. Mostecká stávka v roce 1932 zasáhla i Litvínov. Mnohde docházelo ke střelbě, byli mrtví a ranění. Památníky padlým tyto události dokumentují.

Po roce 1933 s nástupem fašismu v Německu se měnila i politická situace v Československu. Po Mnichovské dohodě z 29.9.1938 bylo převážně německé pohraničí - Sudety - postoupeno Německu. Dne 10. října 1938 vstoupila německá armáda do Litvínova a mnozí čeští obyvatelé evakuovali do vnitrozemí. Druhá světová válka znamenala pro město určitý rozkvět, ale i mnohé problémy. V blízkosti města, na katastru obce Záluží, byl Němci od roku 1939 budován velký chemický závod na výrobu pohonných hmot z hnědého uhlí. Výstavba probíhala velice rychle. Pracovalo zde až 40 000 lidí, převážně politických vězňů, válečných zajatců a totálně nasazených pracovníků ze všech zemí Evropy, které byly v německé područí. V důsledku toho vznikly v okolí četné koncentrační, zajatecké a pracovní tábory. Tito lidé vedle výstavby chemického komplexu budovali i obytné domy pro říšské Němce, a to Novou osadu (Litvínov VI), čtvrť v Alešově ulici a v ulici Tyrše a Fügnera, celkem 1 240 bytových jednotek.

Ostatní výstavba, kromě nutných komunikací, prakticky stagnovala nejen s ohledem na válečné proměny, ale i v důsledku častého bombardování chemičky. Jakmile jeden komín kouřil, byla v nejbližších dnech továrna napadena leteckým náletem. Bombardování, nelidské pracovní tempo, hlad, zima a kruté zacházení stálo životy tisíců nešťastníků z řad vězňů, zajatců a totálně nasazených. Památníky a společné hroby v celém okolí to připomínají. Továrna byla na konci války ze 70% poškozena opakovanými leteckými nálety. Druhá světová válka končila v Litvínově příchodem Rudé armády dne 8. května 1945.

Hned po květnu 1945 se začalo s elánem pracovat na válkou zničeném hospodářství. Především se začalo s odklízením trosek a se zprovozněním chemičky. To, že už 3. června 1946 opustily závod první výrobky, dokazuje obrovské úsilí občanů Litvínovska. Během let 1945 až 1946 došlo k výměně obyvatel Litvínova a okolí. Jako všude z převážně německého pohraničí byli na základě dohody vítězných mocností přesídleni Němci do Německa a na jejich pracovní místa a do uprázdněných bytů přišli noví občané z celého Československa. Vrátili se také mnozí Češi, kteří odešli před válkou do vnitrozemí.

Značný příliv občanů byl hlavně ze Slovenska, z oblastí postižených válkou. Bylo zapotřebí mnoha dalších nových bytů. Proto mělo zelenou stavebnictví. V Litvínově VI se postavilo 287 nových rodinných domků a Koldům pro 1 100 lidí, stavěly se svobodárny ve Vodní ulici, nové sídliště pod Střelnicí, ubytovny pro hornické učně v Litvínově III, sídliště Zámecký park, Korda, Podkrušnohorská, Vinohradská. Postavilo se i několik věžových domů, které Litvínovu daly nový ráz.

Trolejbusová linka z Loučné přes Litvínov, Záluží, chemické závody a Souš do Mostu zahájila provoz na úseku z Litvínova do Záluží v roce 1946. Spolu se starou tramvajovou tratí byla zrušena v roce 1958, neboť byla roku 1957 uvedena do provozu nová tramvajová trať rychlodrážního typu. Bylo postaveno nádraží na trati do Moldavy, vybudovány četné komunikace spojující Litvínov s Mostem, Chomutovem a Teplicemi. Podstatně byly rozšířeny autobusové linky. Zřízena byla také poliklinika v budově bývalé hornické ozdravovny. V roce 1991 byla přestěhována do nových budov v Žižkově ulici. Dále byly postaveny lékárny, školy, mateřské školy, jesle a družiny. Všechny děti Litvínova, kromě těch, co chodí do zvláštní školy a gymnázia, se učí v nově postavených školních budovách. Je tu škola sportovní, jazyková, umělecká a střední odborná škola pro obnovu a ochranu životního prostředí - Schola Humanitas.

V krásném údolí v Loučkách vzniklo letní kino, stará kina byla renovována, přemístěno muzeum do adaptovaného zámku, postavena nová městská knihovna. Likvidován byl starý hřbitov a postaven nový při silnici do Lomu. Mimo kolumbária jsou zde dvě loučky pro netradiční pohřbívání. V jejich blízkosti se nachází pietní areál, kde jsou uloženy ostatky obětí II. světové války přemístěné ze zrušených hřbitovů v litvínovské oblasti.

Byly postaveny domy sociální péče, dům důchodců v Janově, penziony U Bílého sloupu a na Podkrušnohorské ulici, pro zaměstnance chemičky dvě svobodárny hotelového typu. S bytovou výstavbou byla spojena i výstavba obchodní sítě a služeb. V roce 1991 byla dohotovena nová pošta.

Vznikla i četná sportoviště, letní a zimní stadióny, koupaliště, krytý plavecký bazén, fotbalové hřiště, tenisové kurty, hřiště pro míčové hry: košíkovou, házenou, odbíjenou, sportovní hala, sauny a další.

Největší změnu v modernizaci zaznamenala chemická továrna, která se od roku 1945 neustále rozšiřovala, modernizovala a měnila výrobní programy. Po vybudování dvou etylénových jednotek patří k největšímu průmyslovému objektu v Litvínově. Na výstavbě těchto jednotek pracovali jak zahraniční odborníci z Japonska, Anglie, USA, SRN i pomocní pracovníci z Jugoslávie Polska, Kuby, Vietnamu i Koree. Vietnamky a Kubánky pracovaly v místních textilních továrnách.

V horách byla v roce 1960 dobudována Flájská přehrada, která zásobuje pitnou vodou prostřednictvím mezibořského rozvaděče podstatnou část podkrušnohorské městské aglomerace. Zásobování pitnou vodou je doplňováno z janovské přehrady, která slouží svému účelu již od roku 1914.

Technicky nejzajímavější akcí v okrese byl transfer děkanského kostela nanebevzetí p. Marie v Mostě. Transfer objektu byl proveden po trase dlouhé 841,6 m v roce 1975 za necelých 30 dnů na 51 speciálních hydraulických podvozcích. Přemístění tohoto kolosu o hmotnosti10 000 tun bylo světovou raritou. Mostecký děkanský kostel postavený v pozdněgotickém stylu je chráněnou památkou.

Do Litvínova byl přemístěn jeden zvon ze zrušeného kostela v Kopistech, jeden zvon z Českého Jiřetína a malý zvon z Klínů, který není v provozu. Zvony, doklady uměleckého řemesla, byly z Litvínova demontovány začátkem války a odvezeny neznámo kam. Kromě zvonů získal děkanský úřad pro místní kapli vzácný oltář P. Marie z Kopist.

Po roce 1989 dochází ve městě k velkým změnám. V rámci privatizace vznikají četné obchody a obchůdky, stánky, drobné výrobny. Město dostává nový ráz. Mizí uniformita, šedivost domů a obchodů. Noví majitelé pestrými fasádami a vkusnými úpravami obchodů velice prospívají vzhledu města. Dalekosáhle se opravuje interiér kostela sv. Michaela archanděla. Jeho oprava byla dokončena k 300. výročí jeho postavení, a to v roce 1994.

V Litvínově se provádějí výkopy pro kladení telefonních kabelů, kabelů pro příjem televizního programu a dochází k výměně rozvodu elektrické energie z 10 kW na systém 22 kW.

Průmyslová činnost si vyžádala i své oběti. V dolech již brzy po jejich vzniku docházelo k haváriím. Na dole Pluto v Louce bylo roku 1892 12 obětí, v roce 1894 tam zahynulo 19 osob, v roce 1900 dalších 21 osob. K největšímu neštěstí došlo na dole Pluto dne 3. září 1981, kdy přišlo o život vedle 51 horníků i 14 záchranářů z Báňské záchranné služby.

V roce 1934 došlo na dole Nellson v Oseku k výbuchu, který si vyžádal 142 životů. V roce 1946 vybuchl metan na dole Kohinoor v Lomu a vyžádal si 52 životů.

Značné oběti na lidských životech si vyžádala i chemička. Během let došlo k několika haváriím, při kterých přicházeli lidé o život. K nejhorší havárii došlo v červenci 1974 na výrobě lihu, která si vyžádala jak zbytečné ztráty na životech ( 16 mrtvých), tak i ohromné materiálové škody. Na zasklení oken bylo zapotřebí 80 vagónů skla ze skláren Union Teplice.