Bukovany

Jedním z neúspěšnějších hospodářů celého panství byl Jan Bukovanský, který půjčoval velké částky i nejbohatším jihočeským feudálům Rožmberků, např. Petru Vokovi z Romžberka. V držení bukovnaksého statku byl příkladem synovi Přibíku Bukovanskému, který jmění panství ještě rozmnožil. Sám císař Rudolf II. požádal Přibíka Bukovanského o půjčku. Po smrti Přibíka převzal dědictví syn Jan Bukovanský Pinta z Bukovan, který byl jmenován do vysokého úřadu jako místopísař Království českého. Linie rodu Bukovanských zemřela až kolem 18. století.

Mnoho důležitých a zajímavých zpráv o rodu pánů Bukovanských z Bukovan se zachovalo v "Pamětech", které jsou uchovány v Národní a univerzitní knihovně v Praze. V rukopisu pamětí jsou zapsány různé události, např. o nerovném manželství devatenáctileté dcery Přibíka Bukovanského s pětašedesátiletým ženichem. Během šestiletého manželství se jim ještě narodily 3 dcery. Dále se zde připomíná, že měla hlavní podíl na sebevraždě Hynka Bukovanksého. Po pohřbu krutě potrestána smrtí vyměřenou zahrabáním.

Rovněž je zmíněna jedna kuriózní povinnost, jinde se nevyskytující: udělat ročně z panské slámy 190 kop povřísel k bukovanskému dvoru. Přeměření půdy v r. 1782 se provádělo primitivními prostředky: sáhovou dřevěnou latí (180 cm) a desetisáhovými řetězy. Bylo naměřeno o ? půdy více než při předcházejícím měření. Od poloviny 17. století se poměry bukovanského panství střídavě měnily, od zhoršení opět k postupnému narůstání majetku. V úspěšnějších letech bylo vybudováno šlechtické sídlo. V té době se také často střídali vlastníci Bukovan většinou ze šlechtických rodů.

Z různých krajových pověstí se vypráví, že na rozcestí u Sedlečka se prý v nočních hodinách objevují přízraky hořících košťat, podle pověry to mají být duše zlých lidí. Na výše zmíněném vrchu Pteč, prý kdysi stávala tvrz, spojená chodbou s bukovanských zámkem. Na Pteči jsou zakletí rytíři i s koňmi, kteří se o půlnoci všichni probouzejí, aby se posilnili a nakrmili koně. V té době má být kolem kopce slyšet hluk a dunění, vycházející z nitra.

Stavební popis sídla šlechty z roku 1692 zdůrazňuje, že už tehdy nebyly Bukovany nějakou skrovnou stavbou, ale honosným dvoupatrovým zámkem, s pěknou zámeckou kaplí, s věží a věžními hodinami, s početnými pokoji a komnatami, s táflovými stropy ozdobenými malbami. Vedle zámku dodnes stojí uzavřený dvůr, kde stály: vinopalna, pivovar s kotlem na 10 sudů piva, kašna s rybami po celý rok, pekárna na pečení chleba, sklepy s ledem na mnoho sudů piva a vína. Uvnitř dvora byly stáje pro hovězí dobytek a "maštale" pro 28 koní. Panské hospodářství bylo vybaveno dalšími objekty. Na návrší byl ovčín pro 650 - 700 ovcí. Byla zde chmelnice na 5 - 6 centů ročně, vinice i bažantnice. K bukovanskému panství patřilo stále několik vsí se statky, lesy, poli a rybníky, na řece Vltavě pak s mlýny a pilami. Zámek i dvůr obklopovaly na jižní straně rozlehlé okrasné, zelinářské a ovocné zahrady.

V období panství hraběte Františka Xavera Věžníka r. 1752 - 1789 se částečně kryje s obdobím vlády rakouských panovníků Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Za jejich vlády byla provedena řada reforem, což ovlivnilo způsob života venkovského lidu. Hrabě F. X. Věžník, jeden z čelních představitelů vládní byrokracie, vydal příkaz na výkup usedlostí. Místo svých statků se věnoval hlavně císařskému dvoru a službě ve státní správě. Dosáhl honosných titulů a vyznamenání. Syn hraběte Emanuel Věžník, který hospodářství převzal se o statek příliš nestaral a celý majetek prodal.

V r. 1808 koupil bukovanské panství německý šlechtic Christian Brentano, bratr slavného německého básníka Clemense Brentana (1778 - 1842). V letech r. 1815 - 1816 byl pánem Bukovan hrabě Josef Rey. Od hraběte Reye koupil bukovanské panství majitel orlického panství maršálek a rakouský diplomat, vítěz nad Napoleonem v bitvě u Lipska, v roce 1813 kníže Karel Filip Schwarzenberg z nedalekého Orlíka nad Vltavou.

Jako nejtíživější břemeno ještě v prvé polovině 19. stol. pociťovali vesničtí poddaní 12tiletou vojenskou službu a povinnost robotní. Z r. 1840 je obec Sedlečko popsána jako "obec chudičká na panství bukovanském, prací nádenickou a vychováváním pražských nalezenců se obživuje." V roce 1925 byl zámek v Bukovanech prodán Československému červenému kříži a upraven na dětskou ozdravovnu, která byla oficiálně dána do provozu 18. června 1931.

V roce 1933 navštívil Bukovany prezident T. G. Masaryk, kde se zapsal do právě založené kroniky ozdravovny. Ani ve ztížených válečných podmínkách se provoz v léčbě dětí nezastavil.

V padesátých letech přešla ozdravovna do státní péče. V šedesátých letech po novém územním uspořádání, pod OÚNZ Příbram. V r. 1991 při příležitosti oslav 60. výročí založení dětské ozdravovny získává zpět původní název "Dětská ozdravovna Charloty Garrique Masarykové" a následně "Dětská odborná léčebna Ch. G. Masarykové".

Bukovanský zámek je příkladem vhodného využití památného objektu, je cenný po stránce historické i pro účely sociálně zdravotnické. Je situován v mimořádně krásném přírodním prostředí. Je významný pro své dlouhodobé stavební úpravy, ve kterých obsáhl téměř všechny etapy slohové vývoje od středověku až do současnosti.

V roce 1840 měly Bukovany s osadou Sedlečko 35 domů a 318 obyvatel. Od roku 1950 jejich počet stále klesá. Mnohé domy jsou převážně využívány k rekreačním účelům. Pro svou mimořádně krásnou přírodní polohu nedaleko Prahy a v blízkosti Orlické přehrady, jsou Bukovany a okolí přitahovány stále novými návštěvníky - rekreanty i starousedlíky.

Z historických pramenů čerpal Miloš Mezera.