Doubice

Existence Doubice jako vesnice je doložena písemně až kolem poloviny 16. století (dosud nejstarší známá písemná zpráva pochází z roku 1552). Tehdy tvořilo základ vsi, která se rozkládala podél Doubického potoka devět (deset) usedlostí s rychtou, ke kterým náležel pruh pole, dále několik domkářských stavení, pila a především vrchnostenský hospodářský dvůr (Meierhof), jehož pozemky zabíraly většinu plochy dnešní Doubice. Tento stav se udržel v podstatě v neměnné podobě až do počátku 18. století. V roce 1704 se českokamenická vrchnost rozhodla pro nerentabilitu definitivně ukončit hospodaření na svém poplužním dvoře v Doubici a začala dominikální dvorské pozemky prodávat poddaným na stavbu nových domků. Tak se začíná postupně rodit část obce, která bude na konci 18. století nazvána Novou Doubicí, aby se odlišila od staré původní vsi, tj. Staré Doubice.

Ač jsou počátky Doubice spojeny se sklářstvím, v pozdější době toto odvětví ze vsi zcela vymizelo. Kromě několika starodoubických "zahradníků", kteří se na svých usedlostech věnovali zemědělství, však i nadále byla většina zdejších obyvatel zcela závislá na nezemědělské výrobě. S výjimkou činností spojených s rozsáhlým lesním bohatstvím (dřevorubci, výroba šindele) to byla především, jako v celém Šluknovském výběžku, textilní výroba. A tak v Doubici najdeme přádláky, tkalce, běliče a také obchodníky s textilními produkty. Mezi nejvýznamnější obchodníky patřil např. rychtář Nové Doubice Josef Lumpe (+ 1848), jehož náhrobní deska je osazena do zdi doubického kostela. Textilní výroba přinesla celému kraji značný rozkvět, který v Doubici vyvrcholil kolem poloviny 19. století, kdy zde žilo více jako 1300 stálých obyvatel. Dokladem tohoto rozkvětu je mimo jiné také výstavba doubického kostela Nanebevzetí panny Marie (1811 - 1814), kterou z větší části financovali obyvatelé obce.

První doložený majitel Radslav Vchynský z Vchynic a Tetova, pocházel z celkem nevýznamného rytířského rodu z Lovosicka. Již na počátku století zakoupil řadu panství v kraji, vlastnil v roce 1602 Vlčí Horu, Sněžnou, Dlouhý Důl a v roce 1607 panství Rumburk. Byl císařským radou, hejtmanem litoměřického kraje a zastával řadu dalších významných funkcí. Dalším významným majitelem se stal Vilém Vchynský, který začal užívat své jméno ve zkrácené podobě "Kinský", jak je známe podnes. Vilém Kinský byl protestant (jako většina místních obyvatel v té době) a spolu se svým švagrem Albrechtem s Valdštejna byl zavražděn v Chebu. Dalším vlastníkem byl katolík Václav Norbert Oktavián Kinský (1642 - 1719), který se stal jedním z nejbohatších velmožů své doby. Podporoval rozvoj místního kraje, založil nové vesnice, pomohl rozšíření řemesel. Z jeho dvou manželství vzešlo 18 potomků a všichni pozdější vlastníci panství pocházejí z tohoto rodu. V roce 1848 bylo panství zrušeno jako veřejnoprávní subjekt a většina půdy byla postoupena bývalým poddaným. Kinským zůstala značná část lesní půdy, pily, obytné a výrobní objekty a podobně. Máme na ně dodnes vzpomínku v podobě názvů vrcholů v Jetřichovických stěnách (Rudolfův kámen, Vilemínina stěna, Mariina skála) a zasloužili se o založení mnoha turistických stezek, přístřešků na vrcholcích kopců apod. Rod Kinských vlastnil rozsáhlé pozemky v tomto kraji do roku 1945.